Původ mých pradávných předků není příliš jasný, je opředen legendami a mýty. Jménem se pyšníme podle mnišského řádu kartuziánů, kteří si nás ve třináctém století přivezli do Evropy z Blízkého východu.
Evropa se zakrátko stala naší druhou domovinou a až do první poloviny dvacátého století jsme žili v mnoha volných společenstvích zejména ve Francii. Po první světové válce se zbytků naší populace z regionu Chartreux a z ostrova Belle Ile ujali francouzští chovatelé. Ti poté vytvořili standard kartouzské kočky, vycházející z popisu francouzských přírodovědců osmnáctého století. Naše plemeno není příliš známé, Ameriku jsme dobyli až počátkem sedmdesátých let minulého století. Zato si však zachováváme stále stejný standard, a ti z nás, kteří byli šampióny před devadesáti léty, by se jimi mohli stát i dnes.
Řadíme se mezi středně velká až velká plemena, pyšníme se nádhernou šedomodrou barvou a velmi hustým kožichem, který je poněkud delší, než je u krátkosrstých koček obvyklé. Jsme svalnatí a robustní, máme výrazně velké packy a dlouhé nohy. S dospíváním si dáváme načas, vyvíjíme se až do tří let. Takové vznešené dámy jako já, obvykle váží 4 až 5 kilogramů, gentlemani jsou větší, plně dorůstají až ve čtyřech nebo dokonce pěti letech a dokáží přitom dosáhnout 6 až 8 kilogramů. Náš čumáček je široký a rovný, jeho špička vyčnívá před čelisti, uši jsou středně veliké, posazené vysoko na hlavě a mírně vystupující do stran. Máme velké bystré oči syté barvy, ne zrovna kulaté, od tmavě žluté až po tmavě měděnou.
Odpusťte mi, že se chlubím, ale troufnu si mňouknout, že jsme velmi inteligentním plemenem, navíc klidným a přátelským. I když máme jemný a vysoký hlas, býváme dost skoupí na slovo, než abychom zbytečně mňoukali, raději předeme. Jsme mírné povahy a i když se dokážeme bránit, sami od sebe zásadně nevyvoláváme spory. Pokud je to jen trochu možné, raději ustoupíme a najdeme si nějaké klidné místo, kde vyčkáme, než se situace uklidní. Dokážeme vcelku dobře vyjít s lidskými koťaty a skamarádíme se i s ostatními zvířaty v naší domácnosti. Naše dámy si začasto vyberou a oblíbí jednoho z dvounožců, k němuž přilnou a dávají mu svou náklonnost najevo vyžadováním neustálé přítomnosti.
Z nás tří zde na výstavě jsem nejstarší a prý i nejzkušenější, a tak mě mí kamarádi přiměli, abych naškrábala tohle povídání. Doufám, že jsem vás nenudila, moc toho nepopletla a pokud jsem se dopustila nějakých chyb, tak mi to promiňte, občas mívám trochu problémy s člověčím pravoškrabem.
Teď už mě však omluvte, prosím, to dvounožčí očumování a fotografování mě poněkud zmohlo a nutně si potřebuji trochu odpočinout.
PS: Sepsala milá a ochotná kartouzská dáma na výstavě ušlechtilých koček v pražském hotelu Diplomat, konané 23. a 24. ledna.
Související článek: Schůzky s kočičí krásou - Turecká angora
