„Honzo, jednadvacátej srpen pro mě zůstane nadosmrti strašně smutným dnem. Asi jsem o tom před tebou nikdy nemluvila, tak ti to dneska povím. A klidně to napiš do toho svýho blogu, ať lidi věděj.“
Maruška měla smutné oči, na naše obvyklé žertování nebyla nálada. Jenom si krátce srkla kávy a dala se do řeči.
„Víš, Honzo, babička s dědou měli kdysi malý hospodářství v jižních Čechách. Nic moc velkýho, asi tucet kravek, pár koní, několik čuníků, kus pole a louku s potokem za stavením. Dřeli se na tom od nevidím do nevidím a byli šťastný. A když se jim narodil můj táta, tak si hned začali plánovat, jak to tam jednou všechno zdědí a bude pokračovat v jejich díle. Jenomže pak přišel osumačtyřicátej a komouši jim to sebrali. Děda se trochu šprajcoval, tak ho zmáčkli, bylo to dost zlý, asi si to dovedeš představit. Ale o tom teď nechci mluvit.“
Maruška na mě koukla přes mrňavý kavárenský stolek a utřela si oči papírovým kapesníčkem.
„Děda s babí pak dělali ty nejhorší práce v JZD, nějak se protloukali a furt doufali, že se to jednou otočí. Když přišel osumašedesátej a tály ledy, děda si začal dělat plány, že mu to snad jednou vrátěj a on se do toho znovu pustí. Já byla tehdy malá holka a celý léto jsem u nich byla na prázdninách. Moc jsem tomu nerozuměla, ale všimla jsem si, jak do dědy vjel novej elán a pořád opakoval: ‚Ještě s Marií nejsme tak starý, ještě to zvládnem.‘ Žil jenom touhle myšlenkou, dělal si spoustu plánů a byl tak šťastnej, jakýho jsem ho nikdy předtím neviděla.“
„Jenomže, Honzo, jak se začal blížit jedenadvacátej srpen a všichni tušili, co přijde, děda dostal strach a začal bejt naštvanej. ‚To přece není možný, to se nemůže stát.‘ Dvacátáho večer si ho pamatuju, jako bych ho viděla před sebou. Musel to tušit, jen seděl za stolem, nadával. A chytal se za srdce...“
Maruška zmlkla, jako by sbírala sílu mi to dovyprávět. Udělal jsem omluvné gesto, jako ať chvilku počká a skočil pro dva panáky becherovky. Tu ona ráda. Řekla jen krátce „dík“ a hodila to do sebe jedním vrzem.
„Honzo, co ti mám povídat, když jsme pak v rádiu slyšeli, že nás napadli Rusáci, tak děda dostal infarkt... Všude byl zmatek... Dlouho to trvalo, než se babička někam dovolala, než vůbec mohla přijet pomoc... Děda mi mezitím umřel před očima, oni mi ho zabili...“
Najednou nastalo ticho, které bylo rušené jen hlaholem skupinky dětí, dovádějících před otevřenými okny kavárny. Podívali jsme se s Maruškou na sebe a oba jsme si přáli totéž - aby ta děcka nemusela nikdy v životě zažít nic takového, co se stalo před padesáti léty.
Co k tomu dodat? Nehodlám spekulovat, jak by to bylo se zdravím Maruščina dědy, kdyby nás tehdy Rusáci neobsadili, to nikdo neví. Marušku možná znáte z mých předchozích článků a víte, jaká je to silná, sebevědomá a pozitivní ženská. Ale téhle strašné vzpomínky na jeho smrt v přímé souvislosti s událostmi 21. srpna 1968 se už nikdy nezbaví.
