„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.
„Co se ti proboha stalo, krasavice mých snů?“ Zeptal jsem se překvapeně své cukrárenské společnice, když dorazila na schůzku s mírným zpožděním a se sádrovou ozdobou na pravé ruce.
„Ále... To nic,“ pokusila se Maruška bagatelizovat své zranění hned poté, co si nechala obřadně pomoct z kabátu a odsunout židličku, na kterou vzápětí usedla. „O víkendu jsme byli u maminky v Jižních Čechách a já si ve snaze trochu uchlácholit domácí váhu prosadila proti Frantovým protestům, že po zimě sama vyhrabu celou zahradu. No, a jak jsem byla rozjetá, uklouzla jsem na takovém kopečku u skalky, svalila ty svoje kila na zem a rukou narazila na ozdobný kámen. A...“ Maruška v tu chvíli s lehce ironickou hrdostí pozvedla zraněnou ruku: „...a zlomila jsem si malíček, no. Ale ne, abys mě kvůli tomu litoval, proto jsem za tebou nepřišla.“
Místo politování jsem tedy vyslovil Marušce obdiv nad její statečností, že navzdory svému úrazu chodí do práce a že mi dokonce prokázala tu čest skočit se mnou do cukrárny. Načež Maruška potěšeně pokývala hlavou, prohlásila, že by se doma ukousala nudou a pokusila se levačkou odloupnout kousek čerstvě doneseného větrníku. Zákusek byl však rozhodně jiného názoru, a jakmile seznal, že se ho někdo snaží porcovat rukou, v níž nemá ten správný grif, hbitě nadskočil, udělal přemet ve vzduchu a přistál na sněhobílém ubruse kousek vedle talířku.
„Ukaž, prosím tebe,“ napadlo mě jako první, ale tuhle větu jsem zavrhl. „Já ti pomůžu, jo?“ Přišlo na řadu jako další, ale ani to jsem nevyslovil. Nakonec pamětliv Maruščiných slov v telefonu, že se ode mě nechá obskakovat, jsem pronesl: „Dovolte mi, má vzácná dámo, abych vám ten poťouchlý větrník naporcoval.“ A aniž jsem čekal na její svolení, obřadně jsem tu sladkou proradnost přenesl v ubrousku zpět na talířek a rozčtvrtil nebo spíš rozosminkoval na jednotlivá sousta.
Marušce zacukalo v koutcích a střelila pohledem k vedlejšímu stolu, kde postarší výrazně nalíčená a přesladce navoněná dáma se špičatými náušnicemi neustále peskovala svého drobného, napohled uťáplého společníka. Pak na mě Maruška významně mrkla a možná trochu víc nahlas, než bylo třeba, pronesla: „Samozřejmě, milý pane. A rovněž vám budu povděčná, když mě tou lahůdkou nakrmíte.“
Pravda, oba jsme měli co dělat, abychom následující scénku sehráli s vážnými tvářemi, ale stálo to za to. Poté, co jsem Marušce nejen vkládal do úst jednotlivá sousta větrníku, ale navíc ji po lžičkách napájel kávou, to už dáma u vedlejšího stolu nevydržela. Napůl obdivně a napůl závistivě se podívala na Marušku, mě pohledem spatra ohodnotila jako celkem ucházejícího sluhu, obrátila se na svého manžela a vyčítavým hlasem spustila: „Koukej, Josef, z nich by sis měl vzít příklad. Vždyť tys mi ani nepodal pilníček, když jsem si zatrhla nehet a trnula hrůzou, abych se o něj neškrábla do sousedního prstu.“
Mladá nazrzlá servírka, stojící za cukrárenským pultem vše bedlivě sledovala, aby mohla včas přispěchat, pokud by některý z hostů něco potřeboval. Teď pobaveně a s rukou na ústech pozorovala dění ve svém lokále.
„Honzo, počkej,“ zarazila mě Maruška zhruba uprostřed krmení, „v práci jsem to asi trochu přehnala s čajem a teď si musím odskočit.“ Načež se zvedla a zmizela na panence.
A já čekal. A čekal. A čekal. A zhruba po čtvrthodině to už nevydržel, vytáhnul mobil a ze strachu, jestli ze zraněné Marušce něco nestalo, jsem jí zavolal. Odměnou za tento počin mi byla podmanivá melodie, která se začala linout z kapsy jejího kabátu. „Co teď?“ Zatrnulo mi. V náhlém hnutí mysli mě nenapadlo poprosit servírku o pomoc v zóně, která je zapovězena mužům, natož abych něco takového požadoval po dámě od sousedního stolu, která tak jako tak spílajíc cosi svému choti v tu chvíli nevnímala svoje okolí. Prostě jsem se sebral a pln obav zamířil na panenku za Maruškou.
„No, konečně, copak jste mě nikdo neslyšel?“ Ozvalo se přidušeně z jediné kabinky Maruščiným hlasem poté, co jsem ji skrz dveře opatrně oslovil. „Já ten zatracenej zámek nemůžu levačkou otevřít, už tady nejmíň dvě hodiny volám a nikdo mi nejde pomoct.“
Ani jsem se nedivil té krásné dámě, že se zlobila, na jejím místě by znervózněl asi každý. A tak jsem se ji aspoň snažil ukonejšit sdělením, že mezi lokálem a vnitřkem kabinky jsou troje dveře, přes které by se nedovolal ani mistr světa v křičení.
Poté jsme se snažili vykoumat, jakými fintami ten zámek přemluvit k otevření, a když jsme byli asi u třetího pokusu, přerušila nás exploze bomby za mými zády: „Chlape, co pohledáváte na dámském WC? Jak jste se opovážil sem vlézt? To je vrchol drzosti hraničící se sexuálním obtěžováním! Jestli okamžitě neodejdete, budu si na vás stěžovat!“ Ano, už to tak bylo, těmito vpravdě hřejivými větami mě obšťastnila špičatá dáma od vedlejšího stolu, která v tu chvíli změnila názor a místo za celkem ucházejícího sluhu mě začala považovat za obtížný hmyz, který si nezaslouží nic jiného, než nemilosrdné rozdrcení podpatkem.
„Ale vždyť my se tady snažíme...“ chtěl jsem se bránit a zdůvodnit špičaté svou přítomnost na zapovězeném místě.
Leč ona mě nenechala domluvit a skočila mi do řeči: „To mě nezajímá, vypadněte! A vy si pospěšte, sedíte tam už celou věčnost, zrovna když já nutně potřebuju na malou!“ Promluvila pro změnu k uzamčeným dveřím.
Nevím, zda servírka znejistěla nad odlivem většiny svých zákazníků na dámské WC nebo jestli zaslechla nezvykle hlasitý hovor z těchto míst, ale každopádně se mezi námi zjevila s ustaranou tváří, orámovanou svou nazrzlou kšticí. Bleskurychle vyhodnotila situaci a promluvila na Marušku skrz zavřené dveře kabinky: „Proboha, moc se vám omlouvám, ten zámek zlobí, já vám to zapomněla říct. Musíte tu kličku silou jakoby vyvrátit nahoru, pak hned cuknout dolů a teprve potom otočit.“
„Aha, zkusím, dík,“ ozvalo se přidušeně zevnitř. Pak už to jen dvakrát cvaklo, zavrzalo, dveře se rozlétly a v nich se zjevila maličko rozdurděná Maruška v celé své kráse i se zasádrovanou rukou.
„Uhněte už konečně, proboha,“ pokusila se Marušku odstrčit špičatá. Sice se jí to vzhledem k tělesným proporcím obou dam moc nepodařilo, ale nakonec drobnými krůčky s téměř zkříženýma nohama přece jen proklouzla dovnitř.
Po chvilce, to už jsme zase seděli u našeho stolku, se špičatá vrátila z WC, postavila se doprostřed lokálu a spustila silným afektovaným hlasem: „Tohle je skandál! Neslýchané! Nechám vám to tady zavřít!“ Pak zasyčela na svého manžela: „Josef, okamžitě zaplať! Jdeme nebo kvůli tomu bordelu tady prošvihnu kadeřníka! A koukej mi pomoct do kabátu, ty moulo!“ Poslední dvě slova sice nevyřkla, ale jasně je naznačila pohrdavým pohledem a dramatickou vteřinovou pauzou, než naštvaně s jednoznačnou definitivností rozhodila rukama.
„Mladá paní, pojďte si na chvilku sednout k nám a dejte si pořádně silný kafe, zveme vás,“ oslovila zraněná, ale teď už zase spokojená Maruška servírku poté, co už byl ten nesourodý pár pryč a ona si vychutnala poslední do úst podanou osminku větrníku.
„Ráda, moc děkuju, jste milí,“ usmála se na nás nazrzlá mladá dáma. Poté se otočila na Marušku a dodala: „Ještě jednou se vám omlouvám za ten zámek, a hlavně ať se vám to brzy zahojí.“ Načež na moment odběhla, aby se vrátila s oč menším, o to silnějším presem. Usedla na volnou židli, napůl unaveně a napůl potěšeně pozvedla oči od svého nápoje a celou příhodu na dámském WC uzavřela lakonickou větou: „Víte, i ona ta boží kravka má právo na štěstí, jenom by přitom za žádnou cenu neměla opouštět svůj rodný chlév.“
