„Nejsou ti naši noví dvojnožci tak trochu na hlavu?“ Zeptal se mě poněkud znechuceně Santík hned po nastěhování do našeho nového domova. A prudce zahrabal v bedýnce, až se stelivo rozlétlo po celé koupelně.
Ano, i já byla překvapená. Myslíte si, že nás ti dva hned po nastěhování vyložili u plných misek nebo aspoň do pohodlných pelíšků? Ale kdepak, vysypali nás u steliva, málem, že nás nenacpali rovnou do něj. „To jako, že tady v tomhle máme spát?“ Santík uraženě trhnul zadníma a další spršku steliva úspěšně nasměroval dvounožci samečkovi do bot.
Po chvíli mi to celé došlo: „Ale kdepak, bráško, oni si o nás myslí, že jsme hloupá koťata a sami bychom nedokázali najít, kam chodit na záchod.“ A urazila jsem se taky.
Dvounožcům to zřejmě došlo a snažili se nás ukonejšit. Vzali nás do rukou a odnesli po schodech dolů do kuchyně, kde to příjemně vonělo jídlem. Tentokrát nás opravdu postavili k miskám, které byly naplněny stejným krmením, na jaké jsme byli zvyklí u tety Renáty. Už, už jsme se chtěli pustit do jídla, ale pak nás něco napadlo.
Krátce jsem na Santíka mávla dvakrát ocasem, což znamenalo: „Myslíš na to samé co já?“
Zaprskal na mě: „No jasně, Rózko, jdeme na to, máme výhodu, že nás ještě moc neznají.“
A hlad, nehlad, začali jsme nad těmi plnými miskami dělat drahoty. Jakože tohle nejíme, to nám nechutná. A že bychom radši to maso s omáčkou, které si připravují k jídlu oni. Byli jsme sehraná dvojka. Dvounožka stála u kuchyňské linky a já se jí tak vehementně třela o nohy, až se mi podařilo odlákat její pozornost. Santík toho okamžitě využil, skočil nahoru a zahrál si na ochutnávače. Byl, je a vždycky bude lepší skokan než já, ale má pochopení a kus toho uloveného masa, čerstvě naloženého na talíř pro dvounožce k večeři, mi přinesl dolů na zem. Samozřejmě, že i s pořádnou dávkou omáčky.
Nu, myslím, že jsme se v našem novém domečku uvedli celkem dobře a neutrhli si žádnou ostudu. Každopádně bylo potřeba dvounožcům hned na začátku vštípit do hlavy, že oni jsou odteďka náš nový personál a budou muset skákat tak, jak my budeme mňoukat. Jenomže jsme měli v tlapkách náročný den a celé to stěhování od tety Renáty nás dost unavilo. Nakonec jsme tedy kromě ochutnávky dvounožčí večeře vzali zavděk i jídlem v našich miskách a začali řešit otázku, kde budeme spát.
„Hele, bráško, tohle vysoké škrábadlo nevypadá vůbec špatně,“ navrhla jsem Santíkovi.
„Nuda,“ mávnul tlapkou, „běž kouknout do dvounžčí ložnice, jestli už spí. Můžeme si trochu zacvičit.“
Dvounožci opravdu spali ve svých pelíšcích a Santík začal se svou oblíbenou hrou. Samečkovi vyskočil na hrudník a za hlasité směsice předení a mňoukání mu předníma udělal důkladnou drápkovou masáž. Když ho pořádně probudil, přeběhl na druhou stranu postele, zašátral pod peřinu a začal lovit samičce palce u nohou. Hezky poctivě drápkem přitáhnout a kousnout, jakoby to byly opravdové myši.
Já jen zírala a bylo mi jasné, že tuhle hru ho asi nikdy neodnaučím: „Brácho, radši toho nech, tohle nemůže dopadnout dobře.“ A taky že jo. Dvounožci se ho napřed snažili uklidnit, ale když se jim to nepodařilo a on je pořád ponoukal, tak nás oba vyhodili ze své ložnice a zavřeli dveře. Teda mňouknu vám, nechápu, proč musím trpět za něco, za co sama nemůžu a co ani nejsem schopná ovlivnit. Myslíte, že je to kvůli tomu, že jsem ženská?
Nakonec jsme se vrátili dolů a usnuli na starém gauči. Když jsem se v noci probudila, začalo mi být trochu smutno. Zastesklo se mi po mamince, po mém druhém bráškovi a po všech ostatních kočičích kamarádech, kteří zůstali u tety Renáty.
Jenomže pak jsem náhodou hrábla packou do nějaké škvíry mezi díly toho gauče a najednou jsem odtamtud ucítila velice slabou starou kočičí vůni. Nejspíš jsem musela zase usnout, protože se mi před očima vynořily nějaké obrazy. Byli na nich naši noví dvounožci, ale ne takoví, jaké jsme je ten den viděli se Santíkem. Byli o něco mladší a starali se o tříbarevnou kočku a černého kocoura. Ta kočka ke mně beze slov promluvila telepatickou řečí: „Neboj se, maličká, tady se budete mít se Santíkem dobře. Tihle dvounožci se o vás dokážou postarat, i když jsou občas trochu trhlí.“
Pak jsem se znovu probudila a měla jsem příjemný pocit, byla jsem klidná. Olízla jsem si tlapku a všimla si, že mi na ní z té škvíry v gauči ulpělo pár dávno zapomenutých tříbarevných Lindiných chlupů.
PS: Předchozí díl Rózčina vyprávění najdete zde.
