Robert

„Pane, můžu vám něco říct? Nebudete se na mě zlobit? Já to ze sebe prostě musím dostat ven.“ Manželka mi volala, že se chvilku zdrží, a tak jsem si vedle krámu se záclonami skočil na kafe. Usedl jsem k poslednímu volnému stolku.

Zeptal se, jestli si může přisednout a objednal si preso. Chvilku ucucával, párkrát na mě kouknul a pak přišel s touhle otázkou. Věk tak něco přes padesát, unavené rysy ve tváři napovídaly, že asi nedávno prošel lecčím. Na žebráka, obchodníka s teplou vodou nebo náboženského fanatika nevypadal. Spíš dělal dojem člověka, kterému spadl ze srdce nějaký těžký balvan a teď se z toho potřebuje vypovídat. Přikývl jsem a nechal ho mluvit.

***

Robert tehdy bydlel u Ireny. To je můj syn a ona byla jeho holka. Svatbu neplánovali, chtěli žít tak nadivoko, jak je to dneska moderní. I s dítětem. To bylo loni v létě a jakože na tom malým začnou na podzim pracovat. Jakmile ji skončej stresy v práci, měla domluvený nový místo. O hodně klidnější. Hrozně se na všechno těšili, malovali si narůžovo společnej život.

Jenomže, víte, pak přišel nejhorší den Robertova  života. A mýho taky. Můj kluk skočil po hlavně do vody z ňáký skalky. Sice to tam prej znal, ale bylo sucho, hladina o metr níž. Narazil hlavou na šutr, do prdele. Ztratil vědomí. Nějaký mladý tam vletěli pro něj. Chvíli ho nemohli najít, pak ho vytáhli, zaplať pánbůh. Jenomže Robert si přerazil páteř a ochrnul.

Odvezli ho vrtulníkem, dělali s ním, co se dalo a on na sobě začal dřít. Když byl ve špitále, tak jsme se tam u něj střídali my dva s manželkou a Irena. Tehdy mu asi podruhý zachránila život, tvrdila, že s ním zůstane a bude mu se vším pomáhat. To ho nakoplo a kvůli ní na sobě začal makat jako mezek. Ruce jakž takž rozhejbal, aby se s nima dokázal obsloužit, ale od pasu dolů zůstal ochrnutej. Už nafurt.

Jakmile to bylo možný, tak si ho ta holka vzala zase domů. Dost jsme předělali její byt, sehnali pojízdný křeslo, a tak dál, co vám mám povídat. Stálo to šílený prachy, ale ty vem čert. Po Novým roce se zdálo, že to zas bude dobrý. Teda v rámci možností. Nechali jsme mu předělat auto, s Irenou pro něj našli místo v chráněný dílně a on tam nastoupil.

Ta holka se o něj starala, jak mohla, a já si myslel, že začínaj bejt zase spokojený. Tak jsem byl taky spokojenej a přitom vlastně úplně blbej, jestli mi rozumíte. Manželka něco vycejtila a říkala mi, abych si to nemaloval a byl připravenej na všechno. A taky že jo, měla pravdu.

Přišlo to v březnu, na ten den nikdy nezapomenu. Irena nechala Roberta doma, řekla mu, že jde na chvilku k nám. Když dorazila, už ve dveřích byla ňáká divná a já začal tušit, že se ta moje nemejlí a že je průser. Taky že byl. Prej ať ji klidně na místě zabijeme, ale že už s Robertem nemůže bejt. Že je hnusná kráva, která si nic dobrýho nezaslouží, ale že musí žít. Mít svoje děti, tátu, co se dokáže o všechno postarat. Fakt je, že teprve tehdy jsem si všimnul, jak strašně zhubla a jaký má kruhy pod očima. Koukala do země, celá se třásla a že si neví rady, jak to Robertovi říct, že ho nechce zlomit. No, co jsme měli dělat, udělali jsme ji horkej čaj a chvíli na sebe koukali, nikdo nevěděl, co na to říct. Pak to rozčísnula manželka. Pověděla jí, ať Robertovi nic neříká. Že mu to povíme sami a přestěhujem si ho k nám. Pak Irena vypadla a manželka bouchla. Místo ní jsem se rozbrečel já, ona jen sprostě řvala, jak jsem ji nikdy před tím ani potom neslyšel.

No nic, zkrátím to, pane, už tak vás s tím otravuju, nezlobte se na mě. Následovalo těžký období. Robert se z toho znova sesypal a my si mysleli, že to zabalí. Přestal chodit do práce, přestal cvičit a hrozně se zhoršil. Bylo to tak zlý, že jsme se obrátili na psychologa, báli jsme se, že to sami nezvládnem. Dostali jsme strach, že si kluk něco udělá.

Ten člověk s ním strávil každej den několik hodin. Pak asi po tejdnu přišel za náma a víte, co nám řek? To byste neuhád. Prej máme přestat kluka litovat a začít ho pomalu hecovat, jestli jako zvládne jedno a pak druhý. Napřed drobnosti a pak víc a víc. Teprve v tu ránu nám s manželkou došlo, že jak jsme se o Roberta tak moc báli, tak jsme mu dělali první poslední. Tak jsme ho poslechli. No řeknu vám, šlo to strašně pomalu a někdy jsme si připadali, že jsme na něj moc tvrdý. Ale začalo se to otáčet a bylo vidět, že Robert zase začal chtít žít. Ne přežívat, ale opravdu žít.

A dneska? Podívejte se na mě, milej pane, dneska se poprvé po dlouhý době zase usmívám. Jsou to tak dva měsíce, co si sám kluk sehnal místo ve firmě, kde zaměstnávaj skoro samý postižený. A víte, co nám včera řek? Že si ho majitel vzal stranou, chválil ho a nabídnul mu, jestli nechce řídit oddělení. Robert to vzal a celej večer nám pak doma vyprávěl, jak to tam předělá. Majitel ho o to požádal a náš kluk je teď plnej plánů. Než jsme šli spát, tak nám ještě za všechno strašně poděkoval a úplně nakonec řek, to se podržte, že už všechno Ireně odpustil. Že jí je vděčný, jak mu na začátku moc pomohla.

Víte, pane, nic ve zlým, ale vy jste asi tak stejně starej jako já. Neurazte se, že to takhle říkám, ale my tady s manželkou nebudeme věčně. Teď už jsme se přestali bát ... až jednou ... Robert to tady bez nás zvládne.

Tak se nezlobte, já už musím.

***

Pán spěšně zaplatil a chystal se k odchodu. Krátce se na mě podíval, měl zvlhlé oči a omluvný úsměv. Vstal jsem ze židle, podal mu ruku a zmohl jsem se na jediné: „Moc vám děkuju, že jste mi to všechno pověděl. Držím vám všem palce.“

Pán zmizel a já se zase posadil. Pomalu jsem dopíjel zbytek kafe a najednou jsem se začal stydět. Za ty prkotiny v životě, který mě občas štvou a který považuju za bůhvíjak důležitý starosti.