Jak malá holka vychovávala cizince v restauraci

„Promiň, vím, že jsme se dlouho neviděli, ale do cukrárny na kafe s větrníkem s tebou teď nemůžu. Mám doma na návštěvě sestřenici s vnučkou a nestíhám,“ odmítla Maruška mé pozvání na naše klasické příjemné popracovní posezení.

Načež bylo v telefonu chvíli ticho, má krásná kamarádka se zamyslela a navrhla náhradní řešení: „Ale víš, Honzo, něco mě napadlo. Zítra má Květa, to je ta sestřenice, nějaké úřední pobíhání a já si beru dovolenou. Tak kdyby ses mohl na chvilku utrhnout přes poledne a nevadilo by ti, že nám bude dělat společnost jedno pětileté šídlo v holčičím vydání, mohli bychom spolu skočit na oběd.“

„Fajn, Maruško, to je super, předškolácká šídla mám v rodině hned dvě a dokáže s nimi být pěkná legrace, tak beru.“ A bylo vymalováno, dohodli jsme se hned na další den, že se sejdeme o půl dvanácté v jedné klidnější restauraci poblíž Anděla. Já to mám z práce pár minut metrem a holky, teda Maruška s Kristýnkou si aspoň dají menší pauzu v courání po Praze.

„Teto, strejdo, že si dáte to samé co já.“ Spíš nám oznámila, než aby se zeptala zlatovlasá drobná Kristýnka hned poté, co jsme se usadili ke stolu u okna, pokrytému sněhobílým ubrusem a vybavenému stojánkem s příbory a celým štosem čistých ubrousků.

Maruška na mě krátce mrkla, jako abych se snažil vyhovět a udělat malé radost, podívala se na děvčátko a odpověděla za nás oba: „To víš, že dáme, ale jen když nám něco hezkého nakreslíš.“ A hned vyndala z kabelky pár listů čistého papíru a krabičku s pastelkami.

„Jasně, že nakreslím... Počkejte...“ Odpověděla Kristýnka a trochu překvapivě na předškolačku se jala studovat jídelní lístek. Sice jí to luštění písmenek chvilku trvalo, ale záhy dospěla k rozhodnutí a navíc si vyprosila, že to u „tety servírky“ sama objedná. Pravda, trochu jsem se strachoval, aby nevybrala žemlovku, leč mé obavy se ukázaly býti liché.

„Prosím třikrát kuřecí řízek s bramborovou kaší,“ pronesla sebejistě Kristýnka, jakmile se u nás objevila servírka s dotazem, co si dáme. Ta jenom tázavě koukla na Marušku, která Kristýnčinu objednávku potvrdila kývnutím a doplnila o nápoje, takto tři kofoly.

Zatímco jsme čekali na jídlo, k vedlejšímu stolu dorazili tři cizinci, od pohledu dělníci, kteří u nás pobývají za účelem výdělku korun českých. Bavili se mezi sebou jakýmsi slovanským jazykem, který bych tipnul na jednu z řečí, jíž se hovoří v některém ze států bývalé Jugoslávie. Byli čistí, chovali se celkem slušně, jen jeden z nich, zřejmě postižen akutní respirační chorobou, co chvíli pokašlával, kýchal a popotahoval nosem, kterýžto si utíral do ruky. Kristýnka se mezitím pustila do kreslení, zřejmě pro nás chystala překvapení, požádala, abychom se nekoukali a zakrývala si papír levou ručkou. Zároveň při každém kýchnutí, zakašlání či popotažení věnovala onomu neznámému cizinci letmý káravý pohled.

Zanedlouho bylo jak moje povídání s Maruškou, tak i Kristýnčino kreslení přerušeno dodávkou krmě. Děvčátko si způsobně otřelo příbor do jednoho z čistých ubrousků, narovnalo se na židli jako pravítko a pustilo se společně s námi do konzumace kuřecích řízků s bramborovou kaší. Podobně tak začali jíst i naši cizokrajní sousedé. Ti si však na rozdíl od nás dali gulášek s knedlíkem a nezapíjeli ho kofolou, nýbrž pivem. U obou stolů se rozhostilo ticho, rušené pouze cinkáním příborů, občasným zakašláním nebo kýchnutím nemocného cizince, kterýžto jako jediný k dokreslení autentičnosti restaurační atmosféry tu a tam hlasitě zamlaskal.

Zhruba uprostřed své porce to už Kristýnka nevydržela. Vidličku i nůž postavila do svislé polohy, zlehka jimi ťukla o stůl a tiše prohlásila: „Tak dost, takhle to dál nejde.“ Nevím, zda měla toto gesto odkoukané od rodičů, ale její následné chování vyznělo velice dospěle. Vstala ze židle, vzala do ruky celou hrst ubrousků ze stojánku a směle s nimi nakráčela ke stolu cizinců. Tam se odhodlaně podívala do tváře tomu smrkavci a ubrousky mu beze slova vrazila do ruky. Načež se okamžitě otočila na podpatku a vydala zpátky k nám, takže si ani nestačila vyslechnout jeho poděkování: „hvala,“ které se v momentě výsostného překvapení ani nesnažil přeložit do češtiny.

„Honzo, já tě varovala, že to je šídlo k pohledání,“ mrkla ne mě Maruška jedním okem, než se stačila Kristýnka vrátit.“

„Není ona tak trochu po tobě?“ Oplatil jsem Marušce její mrknutí, načež se má krásná kamarádka potěšeně nadmula pýchou.

Kristýnka usoudila, že její počin nepotřebuje žádný další komentář, usedla zpátky na židli a pokračovala v konzumaci své porce kuřecího řízku s bramborovou kaší. Nutno podotknout, že její výchovné gesto zabralo na cizího chlapíka jen napůl. Jakmile skousnul moment překvapení, tak se sice konečně za použití Kristýnkou donesených ubrousků pořádně vysmrkal a dokonce si začal zakrývat pusu při zakašlání nebo kýchnutí, ale mlaskat při jídle nepřestal. Zřejmě usoudil, že na to mu ty drobné kousky papíru nejsou nic platné.

Netuším, jak dlouhou dobu měli naši sousedé vymezenou na polední pauzu, ale jedli dost rychle a byli hotoví dřív než my. Když odcházeli, jediný z nich se s námi rozloučil a asi lze snadno uhodnout, že to byl ten postižený virózou. Na moment se zastavil u našeho stolu, podíval se na Kristýnku a překvapivě čistou češtinou prohlásil: „na shledanou.“

„Tak ukaž, co jsi nám vlastně nakreslila,“ otočila se Maruška na Kristýnku poté, co malá odložila pastelky.

Holčička rychle zakryla papír oběma dlaněmi, roztomile nakrabatilo čílko, jakoby přemýšlela, jestli je její výtvor natolik dokonalý, aby se s ním mohla před námi pochlubit. Pak gestem, jakým se na vernisážích odhalují slavné obrazy, odtáhla ruce pryč a odkryla naším zrakům svůj na pětileté děcko velice zdařilý obrázek. Přišlo mi, jakoby přitom podobně jako Maruška maličko spiklenecky mrkla jedním okem, ale možná to byl jen můj dojem.

Na obrázku byl stůl přikrytý ubrusem, na kterém stály tři talíře, v každém několik oválků coby knedlíků a kostiček jakožto kousků guláše. Vedle talířů si hověly tři sklenice s uchem, naplněné zlatavou tekutinou, rozuměj pivem. Okolo stolu stály tři židle, na dvou z nich seděli pánové s nakrátko střiženými vlasy. A na té třetí nespočíval nikdo jiný, než dorůžova vyvedený čuník domácí.

Ačkoli jsem nikdy v životě nebyl kantorem, nejsem jím a nejspíš už ani nebudu, nenapadlo mě nic lepšího, než vyndat z krabičky červenou pastelku a Kristýnku za její výtvor odměnit jedničkou s hvězdičkou. Pochopila, usmála se a sebejistě vypjala svůj drobný dětský hrudník. Zato Maruška se neudržela, krátce se uchechtla, ale byla natolik pohotová, že aby malou neurazila, zamaskovala své gesto kýchnutím. Samozřejmě, že tak učinila za použití dalšího z ubrousků ze stojánku.

Pak už jsme se rozloučili, dámy se odebraly do nedalekého Království železnic a já se vrátil do práce. Hned druhý den jsem Marušce zavolal, poděkoval jí za společně strávený čas a řekl, že by měla brát Kristýnku s sebou častěji, klidně i do cukrárny, to malou určitě potěší.

„Jó, Honzo, máme smůlu, sestřenice s vnučkou dneska odjíždějí,“ zklamala mě má krásná kamarádka. Potom však dodala o poznání optimističtějším tónem: „Ale nezoufej, až zase příště přijedou, určitě půjdeme, už teď jsem Kristýnce za nás oba slíbila zmrzlinový pohár. Tedy ovšem jen pokud nám zase něco pěkného nakreslí.“