„Jeníčku, já nemám drobné, snad nepojede pan Hořejší,“ vylekala se tehdy moje babička. Byl začátek šedesátých let minulého století a já coby malý školák trávil prázdniny u své prarodičky v Posázaví.
Bydleli jsme ve Stříbrné Skalici, ve vsi, která se honosila jen pár obchody se základním zbožím. Když bylo potřeba zakoupit něco speciálnějšího, museli jsme se vydat autobusem do nedaleké Sázavy. Tedy ne do řeky, v té bychom toho asi moc nepořídili, nýbrž do města s tehdy oficiálním názvem Sázava nad Sázavou.
Už ani nevím, co nám to tenkrát dosloužilo, snad topůrko od sekery nebo nějaký letitý kus nádobí. Babička jukla na svůj krasopisně inkoustovou tužkou opsaný jízdní řád a rázem zenergičtěla, mělo to jet za pár minut. Pak zkontrolovala obsah peněženky a ztvrdla v rysech. Pár haléřů a k tomu padesátikoruna, to byl tehdy obrovský peníz, nad kterým by pan Hořejší určitě lamentoval.
On se ten řidič ve skutečnosti jmenoval jinak, ale my mu tak říkali pro jeho povýšenost. Velitel autobusu, který byl vždy, dokonce i v nejparnějších vedrech vzorně navlečený do autobusácké uniformy, přísný a nerudný na cestující. Stačilo, aby mu nastoupil někdo v zablácených botách nebo ve špinavých montérkách, a hned nadával: „Člověče, vy mi zaděláte celej autobus!“ A opilci? Jakmile na někom poznal, že je trochu víc pod párou, prostě ho nepustil dovnitř se slovy: „Jen si běžte pěkně pěšky, aspoň vystřízlivíte!“
Autobus jsme toho dne stihli a samozřejmě jako na potvoru ho řídil pan Hořejší: „Ženská, když někam jedete, máte se postarat, abyste měla drobný,“ neodpustil si zavrčet na mojí babičku. Ale lístky nám prodal, snad za trest vrátil na padesátikorunu samou drobotinu a ještě se zamračil: „Toho malýho kluka si ohlídejte, ať mi tady nenadělá nepořádek!“
Usadili jsme se kousek za řidičem, já pěkně k okýnku a babička do uličky. Autobus se dal do pohybu, zastavil ve stanici U Konvalinků, pak Na Marjánce a potom to stočil podél řeky. Řeka byla po několikadenním vydatném dešti kalná a zlověstně vzedmutá, a v zátočině, pověstné nebezpečnými víry při velké vodě, se nad hladinu skláněl starý strom.
„Proboha, ten kluk se topí!“ Vykřikl na celý autobus kdosi z cestujících a všichni obrátili hlavy tím směrem. A opravdu. Na břehu stáli dva výrostci, od pohledu jim mohlo být tak patnáct, šestnáct. První byl otočený k silnici, cosi křičel a zoufale mával rukama. Druhý seděl na bobku na samém kraji břehu a natahoval ruku nad vodu ke třetímu. A třetí? Ten byl v rozbouřené vodě, jednou rukou se křečovitě držel tenké haluze starého stromu, hrozící co nevidět rupnutím, a druhou se snažil dosáhnout k podávané ruce. Marně. Kluci byli od sebe moc daleko a navíc tam byl nejspíš opravdu vír, který s výrostkem ve vodě pořádně zmítal tak, že mu co chvíli stáhnul hlavu pod hladinu.
Pan Hořejší prudce zabrzdil, popadnul smeták, vyběhnul z autobusu a cestou na krátkém svahu od silnice k řece bleskově zhodnotil situaci. Pak se předloktím levé ruky pevně zaháknul za silnou vodorovnou větev stromu, v nablýskaných polobotkách vstoupil do kalného proudu a opatrně se posouval co nejblíž ke klukovi ve vodě. Pravou rukou pevně uchopil smeták za tyč těsně za tou částí, jíž ještě před chvilkou vypígloval svůj autobus a volný konec se snažil namířit co nejblíž k topícímu se klukovi. „Chyť se! Rychle, než se utrhneš!“ Křičel na něj.
Oba dva chvilku bojovali s rozbouřeným živlem, kluk se ještě párkrát potopil, několikrát hrábnul vedle, až se mu konečně podařilo zachytit nabízený konec smetáku. „Teď se drž! Obouma rukama!“ Zakřičel znovu pan Hořejší. Pravou rukou přitahoval kluka k sobě, levou se z plných sil snažil posouvat po nízké větvi ke břehu. Několikrát uklouznul, sakroval, nadával, až nakonec kluka vytáhnul.
„Kde bydlíš?“ Zeptal se pan Hořejší zachráněného kluka hned poté, co odeslal párek cestujících z první sedačky kamsi do nitra vozu a celého zmáčeného ho usadil na jejich místo.
„V ro... V rovnejch. V tom žlu... žlutým domku za potokem,“ drkotal kluk zubama.
Řidič se nikoho na nic neptal, sundal si sako autobusácké uniformy, hodil ho klukovi přes ramena, otočil vůz a vrátil se asi kilometr zpátky do vsi. Tam zastavil, dovedl kluka až domů a předal ho paní, která zrovna věšela prádlo na dvorku. Nejspíš jeho mamince, ta jen spráskla ruce, pokřižovala se a hnala ho sviňským krokem dovnitř.
Pak jsme se znovu vydali na cestu. Pan Hořejší už zdaleka nebyl tak vzorně upravený jako obvykle. Teď řídil v mokrých polobotkách, kalhotách umáčených nad kolena a jen v košili, sako nechal položené na první sedačce, kam prve usadil toho kluka. V autobusu bylo hrobové ticho, nikdo neprotestoval kvůli zdržení, většina lidí obdivně pokukovali po řidiči, jen dvě staré babky si kdesi vzadu něco potichu šuškaly. Když jsme znovu míjeli onu zátočinu řeky s vírem, zbylí dva kluci tam ještě stáli. Na něčem se dohadovali, rozhazovali u toho rukama, a jakmile spatřili náš autobus, zmlkli a zírali na pana Hořejšího s otevřenými pusami.
V Sázavě byla konečná, řidič tam míval delší pauzu a pak obracel autobus zpátky. I když jsme tam dorazili se zpožděním, stačili jsme s babičkou zakoupit ono potřebné topůrko nebo kus nádobí, už nevím.
„Jeníčku, to je panečku pašák,“ pravila babička, když jsme čekali na zastávce a ona uviděla za volantem autobusu pana Hořejšího. Polobotky měl možná ještě trochu mokré, kalhoty oschlé a umačkané, a sako asi zevnitř poněkud vlhké, jak ho prve navlékl klukovi, ale nedal na sobě nic znát. Tvářil se přísně jako obvykle, mě sjel nedůvěřivým pohledem, abych mu nenaděl v autobusu nepořádek, ale v očích měl zvláštní světlo. Světlo pokory člověka, který před chvilkou někomu zachránil život.
