Před pár dny skončil nouzový stav a s ním i nejtvrdší lockdown, který jsme tu doposud měli a který nás až na výjimky uzavřel do našich domovských okresů. Pojďte se podívat do toho našeho Praha-východ.
Respektive na pár obyčejných fotek z jeho možná na první pohled trochu nudně placaté, ale při troše fantazie malebné části v oblasti středního toku Labe. Nebudu zde spekulovat o tom, nakolik bylo zavření okresních hranic potřebné nebo zbytečné, účinné či bezúčelné, vezmu to trochu s humorem, se špetkou symboliky a hlavně s nadějí.
Tak nejdřív ten humor a obrázky z Brandýsa nad Labem. Jsou z nedělního odpoledne.
Páv ze zámecké zahrady se zvědavě rozhlíží, až si všimne fešné pávice a dostane choutky: „Hm, parádní ženská, určitě netouží po nikom jiném než po mně.“
Vztyčí tedy svou mužskou chloubu, což jsou v jeho případě dlouhá barevná brka a začne s nimi chrastit (škoda, že to z té fotky není slyšet).
Jenomže panáček má smůlu, pávice na něj zvysoka kašle, ani se po něm neohlédne a odchází. A tak si milý páv ještě hodnou chvílí zklamaně hraje se svou chloubou jen tak sám pro sebe. Hernajs, chlapi, nepřipomíná vám to něco?
Opusťme páva a vydejme se za zeď zahrady ven, kde překvapivě narazíme na zámeckou kozu, která tam utekla. Udělal jsem s ní krátký rozhovor a dozvěděl se od ní, že už jí to přestalo bavit, protože tady v Brandejse nejsou žádní pořádní kozlové a ona se vydala na cestu za svým idolem. Doslova mi řekla: „Musím se posilnit, zvědavý človíčku, poběžím za ním až do jednoho nejmenovaného pivovaru, který on hlídá.“ Když jsem jí připomněl, že se nesmí do jiného okresu, tak mě uklidnila slovy, že nebude pospíchat a na hranici se dostane až po půlnoci, kdy už bude cesta volná.
Popřál jsem tedy kozičce šťastnou cestu a vydal se úzkou uličkou dolů k Labi.
„Makáme, makáme, vážení, neflákáme se,“ povzbudil jsem tenhle snaživý párek sportovců.
Leč dočkal jsem se jen poněkud otrávené odpovědi, že to hned zítra chtěli prubnout s přáteli na osmě, ale nějaký nový ministerský panák jim do toho hodil vidle, a tak jim nezbývá, než jezdit furt jenom ve dvou
Zato na plachetničce byla záviděníhodná pohoda. Chtěl jsem se přidat, ale byl jsem posměšně odmítnut, že prý bych si tak leda utopil foťák. No, škoda, aspoň bych vás teď nezdržoval s těma fotkama.
A tady je důkaz, že dopravní zácpy se nevyskytují jen na silnicích, ale i na řekách. Hlavně se nenabourat, voda má jen pár stupňů.
Dlužno podotknout, že tihle žlutí panáčkové mají veškerý vodní dopravní ruch pod kontrolou. Zřejmě hlídají a jsou připraveni zasáhnout, kdyby se náhodou vzňala voda. Jak víme, dneska je totiž možné úplně všechno a může se stát i to, co člověk ještě před loňským jarem považoval za úplnou kravinu.
***
Ale teď vážně, přátelé. Následující tři obrázky jsem pořídil o Velikonocích o pár kilometrů proti proudu v Káraném a ten čtvrtý je od jezera Malvíny ještě kousek dál k Čelákovicím. Ten jako jediný pochází z doby, kdy to všechno začalo, tedy z loňského jara.
Jiskření, cesta a setkání. Jiskření slunce na říční hladině je jako hra jiskřiček naděje v našich myslích za těžkých časů. Víme, že nás čeká cesta, neznámo jak dlouhá a nakolik strastiplná, ale s vidinou setkání na jejím konci. Setkání se vším, oč jsme přišli a hlavně s těmi, kteří jsou nám blízcí. Podobně jako se v Káraném setkává Labe s Jizerou.
Na posledním obrázku jsou tři slunce, představující naději, přátelství a zdraví. Tak ať nás provázejí i v této době, kdy jsou nám tolik potřebná.
