Příměstský autobus, svážející v nehorázně brzkou ranní hodinu lidi do práce z přilehlých vsí na okraj Prahy, se postupně zaplnil téměř k prasknutí. Ti šťastnější pospávali nebo si četli na sedačkách, ostatní se mačkali vestoje.
„Jauvajs... Prosím vás, nemohl byste si ten baťoh sundat?“ Pípla nesměle nenápadná mladá žena poté, co chytla úder do hrudi ruksakem, spočívajícím na zádech čerstvě přistoupivšího pasažéra. Takového blonďatého teenagera, vecpavšího se do dveří a razícího si cestu dál úkroky vpravo a vlevo. Blonďáček na její prosbu zareagoval další obrátkou, jejímž výsledkem byl sražený kulich z hlavy jakéhosi zahraničního dělníka. Ten jenom zamumlal nějaké nepublikovatelné šťavnaté slovo, poplašeně couvnul a vrazil si do žeber loket dalšího cestujícího.
Blonďáček konečně zakotvil u tyče. S něhou, jakou by mohl polaskat vlasy své dívky, pokud by snad náhodou nějakou měl, si uhladil popruhy baťohu, aby mu lépe seděl na zádech. A vpravil si do uší sluchátka.
„Dejte ten baťoh dolů, copak nevidíte, že okolo vás nemůže nikdo projít?“ Zkusil se blonďáčka zeptat postarší, úřednicky vyhlížející pán, spočívající na dvousedačce v těsné blízkosti tohoto nebezpečného zavazadla.
„Mlč, nepleť se do toho a nevšímej si ho, stejně je to marný,“ okřikla postaršího úředníka postarší dáma, sedící vedle něj u okénka. Zřejmě to byla jeho manželka, protože vzápětí pokračovala v přerušené tirádě slov, nač vše její choť zapomněl a co musí o nadcházejícím víkendu nutně udělat. Na potvrzení jejích slov chytil úředník ránu baťohem do hlavy poté, co autobus zabrzdil před zastávkou a blonďáček zavrávoral u své tyče.
Přes uličku na druhé straně autobusu seděla babička s věkem svraskalou tváří. Štíhlá, navzdory svým létům aktivně vyhlížející osůbka, která až doteďka celou tu scénku s blonďáčkem pozorně sledovala. Ve chvíli, kdy úředníkova hlava odskočila po baťohovém nárazu a on se celý jakoby scvrknul do sebe, došla babičce trpělivost:
„Buď si to sundáš nebo si jednoduše vystoupíš, jasný?!?“
Její věta byla natolik hlasitá, že by dokázala hravě přehlušit i nejsilnější tuc, tuc, deroucí se někomu ze sluchátek do uší.
Její věta byla natolik jasná, že by dokázala snadno pohnout i s člověkem, který možná nikdy v životě neslyšel o základních zásadách slušného chování.
Blonďáček sebou pod silou jejích slov trhnul, kradmo se po ní ohlédl, načež věnoval krátký ustrašený pohled otevírajícím se dveřím. Pak si, světe, div, se, beze slova sundal to milované zavazadlo ze zad o oparně jej postavil ke svým nohám.
Nedalo mi to. Podíval jsem se na stařenku a uznale pokýval hlavou. Usmála se na mě a věnovala mi pár krátkých vět:
„Víte, pane, mně je přes osmdesát, jsem ze sedmi dětí a u nás neexistovalo, aby někdo neposlouchal nebo nebral ohledy na ostatní. A něco vám prozradím, dneska mě čeká hezký den. Jedu za vnučkou, ona má nějaké doktory a já budu hlídat malého pravnoučka. Těším se na něj, je to takové moje zlaté štěstíčko.“
Pomalu jsme se blížili na konečnou a já se s tou babičkou loučil s příjemným pocitem. Byl jsem jí vděčný za to, že mi dokázala okrášlit ráno, málem pokažené nějakým neomaleným troubou s baťohem.
