Sólista. Elegán ve fraku černém jak uhel se svojí zlatou zobcovou flétnou. Virtuóz, nad jehož hudbou se zároveň tají dech a zároveň srdce zaplesá. Navíc hrál dočista zadarmo.
Svým zvučným nádherným trylkováním mě tenhleten pán probudil dnes ráno, nedlouho před pátou hodinou. Pravda, chviličku jsem mu měl to přetržené spaní za zlé, ale pak jsem vstal, dokořán otevřel pootevřené okno a vyklonil se do šerého ranního rozednívání. Uviděl jsem ho nedaleko od okna na větvi stromu. Hlavičku měl pěkně zdviženou, zobáček dokořán otevřený, moment byl zticha a pak své zpěvně melodické milostné vábení opět naplno rozbalil.
V kratičkých přestávkách té kosí písně jsem pojednou postřehl vzdálený doprovod, spíš duet. Nikoli ptačí, úplně jiný, který by se k tomu kosímu prozpěvování na první dojem vlastně vůbec nehodil. Nevím, jak byla pěvkyně oblečená, zda měla šaty decentně jednobarevné nebo zda ke svému vystoupení zvolila odvážnější barevnou kombinaci. Neukázala se, zůstala vpovzdálí, neb dobře vytušila, že její hudba není zdaleka tak oblíbená jako ta kosí. Též pěla milostnou píseň vábení, táhlým hrdelním hlasem se vyzpívávala ze své touhy kočičí.
Jak jsem tak u okna stál a obdivoval ten dvojhlas tak nesourodý, a přitom krásný, pojednou zašelestil lehoučký vánek. Rázem se dostalo potěšení i dalšímu z mých smyslů, ten větřík mi přinesl závan jarní rozkvetlé zahrady, skropené ranní rosou. Zůstal jsem chvilku jak omámený a vnímal tu symfonii zvuků a vůní. Symfonii přírody a jejího jarního znovuzrození.
Poté jsem se vrátil do postole a znova usnul. Když mě ze spánku vytrhl budík, oba dva mistři už měli sbalené své nástroje, venku bylo ticho a v ranním mlžném oparu právě vycházelo slunce. V duchu jsem se vrátil o pár chvil zpět a znovu si přehrál ten voňavý koncert. Připadal mi, jako by byl pouhým snem. Leč nebyl, byl nádhernou jarní skutečností. Miluji jaro.
