„Tvá duše vystoupila z těla a na moment nahlédla do krajin, které jsou nám jinak skryté.“ Pravila moudrá paní, která se věnuje tajemným otázkám mezi nebem a zemí, když jsem jí vyprávěl o svých opakovaných snech.
Ty sny jsou dva, mají mnoho společného a přitom se výrazně liší od ostatních. V prvním se vracím do domku své milované babičky v Posázaví, ve kterém jsem prožil velkou část svého dětství. Jednopatrový domek se ve snu pokaždé obohatí o další dvě patra s tajuplnými místnostmi, do kterých mohu jen krátce nakouknout. Jsou plné starého nábytku a zvláštních předmětů, vyvěrá z nich příjemná atmosféra harmonie a ladu.
Druhý sen se týká našeho současného domečku, do kterého jsme se přistěhovali před deseti léty. Přízemí je propojeno schodištěm s obytným podkrovím a patří k němu maličká zahrádka, rovná jako stůl, s trávníkem uprostřed a keři podél plotů. Ve snu se pokaždé shora dolů objeví ještě jedno schodiště, které však neústí do přízemní místnosti, nýbrž do rozlehlé mírně svažité zahrady. Ta je zalitá sluncem a vůní nádherných květin, plná stromů, mezi nimiž se blyští hladina jezírka.
Oba sny se čas od času opakují a pokaždé jsou prakticky stejné. Na rozdíl od ostatních snů jsou živější, barevnější a i po probuzení ve mně zanechávají pocit skutečna, jako bych se vrátil z nějakých míst, ukrytých ve čtvrtém rozměru.
„O žádné vystoupení duše z těla nejde, nic takového není možné.“ Tato slova by mi s největší pravděpodobností řekl psycholog, kdybych mu o svých snech vyprávěl. Poté by nejspíš dodal: „Když spíš, tvoje podvědomí je v plné práci, funguje jako uklízecí četa ve tvém mozku. Vedlejším produktem jeho činnosti jsou obrazy a prožitky, které ti promítá do snů. Mohou být příjemné či nepříjemné až hrozivé, většinou náhodné. V tomto případě ti zřejmě ukazují něco, co bys byl rád, kdyby bylo skutečné, přestože víš, že to nejde.“
„Čtvrtý rozměr je pouhým matematickým abstraktním pojmem, ve skutečnosti nebyla jeho existence dokázána.“ Oponoval by exaktní vědec místu, do nějž občas nahlédne má duše, a pak by možná pokračoval: „Ve svých představách si vymýšlej, co chceš, klidně nech procházet slony klíčovou dírkou nebo si cestuj napříč časem. V reálném životě ti však nezbývá nic jiného, než dodržovat matematické a fyzikální zákony.“
Existence lidské duše, jež může na chvilku opustit tělo během života a která ho jednou opustí navždy, je tedy otázkou víry či nevíry každého z nás. Pokud jsou slova té moudré paní pravdivá, pak taková místa existovat mohou, ale nacházejí se v rovinách pro nás jen stěží dostupných. Možná se na nich naše duše jednoho dne opět zastaví, aby se na své pouti bůhvíodkud a neznámo kam potěšila jejich krásou a nabrala sil ke svému dalšímu putování.
Pokud však dáme za pravdu psychologům a exaktním vědcům, můžeme se tam vracet alespoň ve svých myšlenkách a těšit se, že se nám o těch krásných místech bude zas někdy zdát. Třeba teď o Vánocích, kdy máme svá srdce otevřenější a jsme si navzájem blíž.
