Puberťáci a miminka

„Odekdy nosíš pánské trenky, když jsi holka? A proč je máš zrovna na hlavě, ty chytrá?“ „Neptej se tak blbě a pojď mi pomoct, seber mu triko, než vyleze ze sprchy. Jestli to nestihne, než přijde sousedka, bude sranda.“

„Rózko, to jsme to dopracovali. Dvounožci o nás říkají, že jsme puberťáci. Teda, že já jsem puberťák, ale ty jsi stejně stará, tak jsi puberťačka, to dá rozum.“

„Santíku, ty možná, ale já nejsem. Nesmíš se jim divit, vyskočil jsi na jejich jídelní stůl, copak nevíš, že tam nesmíme? A z té lampy nad ním jsi očesal ozdobné mašličky, sama nechápu, jak jsi na ni dosáhnul.“

„Dosáhnul, nedosáhnul. Holt jsem se potřeboval protáhnout. Já vím, že tam nesmím. Na linku taky nesmím, lovit jejich nohy taky nesmím, vytahovat špunt ze dřezu taky nesmím. Smím vůbec něco?“

„Smíš. Však si vzpomeň, co nám říkala teta Renáta, když jsme byla malá koťata a ještě bydlela u ní. Ty jsi tehdy byl Xantana a já Xsara.“

„Já vím, Rózko, nech jim to kafe. Můžeme příst, způsobně jíst a lovit jen to, co nám nabídnou na hraní. Pamatuji si to a nebudeš tomu věřit, snažím se, jak můžu, ale ono je to silnější než já. Dvounožčí nohy přece nelovím, vždycky se před nimi včas zarazím a jen se tak způsobně otřu. Když při tom náhodou trochu kousnu, tak za to nemůžu. To ne já, to moje tlamička. V kuchyni na linku a na stůl taky neskáču já, moje tlapky se odrazí samy od sebe a hodí mě nahoru. S těmi mašličkami na lustru to bylo podobné, prostě jsem na ně nahoru trochu spadl. Jenomže, Rózko, tlapku na srdce, ty taky nejsi zrovna svatá.“

„Já?“ Nasadila výraz nevinného právě narozeného kotěte.

„No ty, kdo jiný. Copak si zapomněla, jak jsem si klidně předl včera večer u dvounožce v pelíšku a tys na mě zaútočila přes peřinu? Musel jsem se bránit, dvounožec se o mě škrábnul a já to odnesl za tebe.“

„Tak promiň Santíku. Já nerada, ale příště to asi udělám zase. Ale když jsme u těch dvounožců, teta Renáta má prý nová miminka.“

„Fakt, Rózko? To bych je teda rád viděl.“

„Tak pojď honem, dvounožec má puštěný počítač, koukneme se, než vyleze z té sprchy.“

„Rózko, ta jsou krásná. Myslíš, že jsme někdy byli taky tak mrňaví?“

„Santíku, nech toho filozofování, však oni vyrostou a za pár měsíců z nich budou podobní puberťáci jako my dva. Ještě bychom se mohli kouknout sem, tady je toho o nich víc“

„Tak fajn, Rózko, ale až jindy. Teď honem, něco mě napadlo. Myslíš, že spolu uneseme ručník?“

„No jasně, ale proč ručník?“

„Mysli přece hlavičkou, dvounožec se ještě sprchuje. Když mu ten ručník rychle sebereme a dvounožka se sousedkou přijdou včas, bude fakt sranda.“

„Tak pospěš, Santíku, ty dvě se už blíží a on bude muset jít přes předsíň. Tiše, tak, ručník šoupneme k trenkám a k triku do komory.“

„A my se jako dvě neviňátka schováme na škrabadlo. Ať máme přehled.“