Arture, ty rošťáku, ty se mi snad zdáš!

Nebudu ten šumavský penzion jmenovat, sice by si to zasloužil, ale reklama zde není povolená. Řeknu jen, že šlo o rodinný podnik nedaleko Kašperských hor, ve kterém jsme se stavili loňského podzimu na pár dní v rámci dovolené.

Místní osazenstvo sestávalo z manželů středního věku, takto majitelů a jejich dcery Kateřiny, která jim se vším pomáhala. Nebyla zrovna sezóna, nás hostů se tam nacházelo jen pár, a tak provoz nevyžadoval přítomnost žádného dalšího personálu. Vlastně počkejte, na někoho jsem přece jen zapomněl, posledním stálým obyvatelem penzionu byl zrzavobílý kocourek Artur. Sice byl ještě úplně maličký, avšak svou osobností převyšoval i leckterého dospělého lidského jedince.

„Prosím vás, nepotkali jste náhodou Artura? Už ho hledám hodinu a nemůžu ho najít, byla bych nešťastná, kdyby se mi měl někam zaběhnout.“ Touto větou nás uvítala Kateřina, když jsme se se Soňou vrátili z první procházky, na níž jsme vyrazili hnedka po ubytování v příjemném přízemním pokojíku. Tvářila se zoufale, lomila rukama a co chvíli volala svého miláčka: „Arture! Arturku, ty rošťáku, kde zase vězíš?“

Nedokázali jsme jí poradit, tak jsme ji jen ujistili optimistickou větou, že se určitě najde a odebrali jsme se dovnitř, abychom si před večeří vybalili.

„Proboha, co to je?“ Zeptal jsem se zamyšleně své zákonné, když jsem si všimnul, jak mi z útrob otevřené tašky, kterou jsem prve nechal volně loženou na posteli, vykukuje nějaký divný bílý střapec. Vypadalo to trochu jako štětka na holení, ale ta to nebyla, tu mám přece větší a se silnějšími štětinami. A hlavně ji neválím mezi ponožkami, zvlášť když je od rána mokrá.

„Ukaž,“ přispěchala mi Soňa na pomoc, jako ostatně pokaždé, když mám nějaký problém s balením či vybalováním, což se stává prakticky při každé cestě na dovolenou. Hrábla mezi směsici mých čistých a špinavých fuseklí, zamračila se, že jako už mi nejmíň stokrát kladla na srdce, abych to takhle nemíchal, ale pak zjihla: „Jéminánku, ty kočičáku, co tady děláš?“ A Artur byl na světě, musel se do našeho pokoje dostat přes lavičku otevřeným oknem, nalézt neznámý měkký pelíšek a usnout v něm po celém náročném dni spánkem spravedlivých. Zjevně neponechal nic náhodě a učinil preventivní opatření, aby ho nikdo nerušil, zavrtal se do mých ponožek tak, že mu z nich čouhala jen špička ocásku.

***

„Auto necháme odpočívat a nahoru si pěkně šlápneme do pedálů,“ pravila následujícího brzkého dopoledne štíhlejší ze dvou dam, když si po snídani vychutnávala kávu na terase před penzionem.

„Ale kdepak, bicykly si vyvezeme nahoru a tam si to na nich užijeme na pláních,“ oponovala jí její baculatější kamarádka. Ta měla před sebou krom kávy navíc ještě i zmrzlinový pohár.

Kocourek Artur dělal dámám společnost, vylezl na jejich stolek a vehementně se snažil smočit svůj růžový jazýček v té studené pochoutce. „Ale to nemůžeš, běž dolů, tumáš,“ usmála se na něj baculatější dáma. Opatrně ho postavila na zem, na podšálek od své kávy nabrala lžičkou sousto z poháru a nabídla ho kocourkovi. Ten to zlikvidoval na dvě líznutí a udělal nevinný kočičí kukuč, kterým si vyžadonil ještě několik dalších lžiček té studené dobroty. Nakonec ho to přestalo bavit, trhnul packou, zmizel a dámy pokračovaly ve své při ohledně přesunu na náhorní planiny okolo Kvild.

„Ježíšmarjá, co to je??? To je přece myš!!!“ Zaječela najednou ta, která chtěla jet nahoru autem a navzdory své baculatosti se rychlostí blesku postavila na židli, na níž si až doposud hověla svým pozadím. Roztřesenou rukou přitom ukazovala na Artura, který se vrátil s úlovkem a snažil se jí ho složit k nohám.

A to už se na scéně objevila Kateřina s omluvou: „Proboha, promiňte, nezlobte se na něj, on vám chtěl poděkovat za tu zmrzlinu a na oplátku nabídnout k ochutnání něco svého.“ Načež ubrouskem sebrala ze země ubohou myšku a nenápadně ji skryla za zády. Baculatá dáma se velmi zvolna a opatrně usadila zpátky na své místo.

„Tak malé kotě a už chytá myši, to je teda pašák,“ ocenila Arturovo počínání štíhlejší dáma.

„Víte,“ nadmula se Kateřina pýchou, „máme ho z vesnice, aby nám to tady pohlídal před drobnou havětí. Bude z něj dobrý lovec po tátovi, ten má šest kilo a dokáže si poradit i s kunou.“ Načež dívčina odběhla za svými povinnostmi. Za chvilku zmizely i dámy, nastoupily do auta, baculatější s úsměvem usedla za volant, štíhlá poněkud rozmrzele zaujala místo spolujezdkyně. Svoje bicykly si vezly pěkně s sebou, aby se na nich projely nahoře na pláních okolo Kvild.

Též jsme se Soňou vyrazili do přírody, těšili jsme se, že ujdeme pěkných pár kilometrů kopcovitým terénem, vezmeme to hlavně lesem a možná se nám podaří najít i nějaké houby. Hub jsme sice moc nepřinesli, ani ne do půlky košíčku, ale i tak to byl fajn den, pěkně jsme se protáhli. Po návratu jsem v jakémsi zmatení mysli odložil košíček venku na terase, a když jsem se pro něj vrátil, dočkal jsem se překvapení. Houby byly sice nepoškozené, ale porůznu zpřeházené, jedna z nich se dokonce válela na zemi a vedle ní pyšně seděl Artur. Při bližším ohledání jsem zjistil, že ta kocourkem vyřazená houba měla narůžovělé trubičky, byl to hřib hořčák, kterého jsem omylem sebral já. Sice velký a krásný, ale nebýt Artura, pokazil by nám celou smaženici. 

***

„Připravili jsme vám balíček na cestu, je to taková pozornost našeho podniku.“ Pár šumavských dní uteklo jako voda, bylo to bezva, ale nazrál čas zvednout kotvy a přesunout se zase o kousek dál. Když jsme se onoho rána po snídani loučili, tak nás majitelé potěšili překvapením, postavili před nás na stůl dva papírové pytlíky, ve kterých byla nakrojená houska, plněná šunkou a sýrem plus krásné červené jablko.

Přišla se s námi rozloučit i Kateřina s Arturem v náručí. Kocourek vše zhodnotil pátravým pohledem, vytrhl se jí z rukou a obloukem skočil na stůl k pootevřeným papírovým pytlíkům s naší svačinou. Bez nejmenšího zaváhání strčil do jednoho z nich packu a šikovným pohybem si drápkem vytáhl šunku, ostatní nechal být. Načež zmizel pod stolem a v klidu se pustil do konzumace svého úlovku. Kupodivu nikdo z nás nezasáhl, neprotestoval, ba ani Arturovi nevynadal za jeho počínání, spíš jsme ho obdivně pozorovali, jaký je hbitý. „No nic,“ řekl jsem si v duchu, „Soně nechám tu druhou housku a sám se spokojím se sýrem, však mě neubyde.“

Když jsem pak ukládal zavazadla do auta, Artur přiběhl za mnou, odrazil se, vyskočil a usadil se v zavazadlovém prostoru.

„To nemůžeš, maličký, musíš tu zůstat, máš tady práci a Kateřina by byla bez tebe smutná,“ promluvil jsem k němu a vzal ho do rukou, že ho jako odnesu jeho opatrovatelce

„Ne, já jsem se rozhodl jet s vámi, tak se s tím smiřte a vezměte mě s sebou!“ Promluvil na mě kocourek překvapivě lidským hlasem. Chtěl jsem jít směrem k pensionu, ale nešlo to. Navzdory svítícímu slunci se najednou udělala úplná tma a já se nemohl pohnout z místa. Artur se ve svých protestech vrátil z lidské řeči do své, na malé kotě mňoukal překvapivě silně a navíc jakoby dvojhlasně.

Vší silou jsem se snažil udělat krok, až jsem se s cuknutím probudil. Prosluněné dopoledne barevného šumavského podzimu zmizelo i se všemi aktéry do nenávratna a já se rázem vrátil do mrazivého temného sobotního rána ve své posteli. Pohled na časomíru odvál veškeré zbytky mého snu, bylo pět hodin ráno a ono dvouhlasné mňoukání pocházelo od našich dvou koček. Ty zásadně nerozlišují mezi všedními dny a víkendem, a tak se v tu chvíli neodbytně dožadovaly krmení ve svůj obvyklý čas. Vyhrabal jsem se z pelechu a s napůl zalepenýma očima se jal štrachat po schodech dolů, abych naplnil jejich věčně prázdné misky.