Proboha, kde mám ty brejle?!?

Rčení, že bez brýlí se brýle těžko hledají, je obecně platnou pravdou, jíž není třeba dokládat žádnými vědeckými důkazy. Nebo chcete-li zlidovělou hláškou z večerníčku o Machovi a Šebestové, kterou potvrdí snad každý, kdo je nosí.

Nicméně mně se dostalo té cti dovést tuto pravdu k naprosté dokonalosti a troufám si tvrdit, že brýle se těžko hledají nejen bez brýlí, ale i s brýlemi. Tedy brýle na dálku s nasazenými brýlemi na blízko nebo naopak, což byl můj případ.

Raději však začnu od začátku. Ten den pro mě nezačal zrovna dobře, na pozdní odpoledne jsme byli objednaní na kočkování (rozuměj kočičí očkování) do blízkých Čelákovic, kam je to od nás coby dohodil kamenem a zbytek dojel autem. Takže abych to stihl po práci, spekuloval jsem, jak se vyhnout dopravní zácpě a nejmíň půlhodinovému zpoždění, způsobenému vlekoucí se opravou silnice v Počernicích, regulovanou kyvadlovým semaforem. Poplácal jsem se po rameni, jak jsem to skvěle vymyslel, když místo autobusem pojedu do rachoty vlakem z počernického nádraží, kam si ráno přistavím auto.

Cesta tam v pohodě, ale před cestou zpátky jsem se při namátkové internetové kontrole zpoždění vlaků zhrozil, neb ty nabíraly ještě větší zpoždění než autobusy. Zpoždění zapříčiněné pro změnu nekonečně dlouho rozhrabaným nádražím v pražských Vysočanech. Představu vzpouzejících se koček, roztahujících všechny čtyři nohy do všech světových stran při snaze dostat je do přepravek jsem doplnil představou, že tak činím ve spěchu, stihnu-li to vůbec, a zježily se mi všechny vlasy, které ještě mám, chlupy nepočítaje. Sám jsem se divil, že mě k tomu navíc ještě nerozbolely zuby.

No nic, nakonec jsem to domů stihnul a na následující činnosti mi zbylo bratru tak pět minut: Najít dobře ukryté očkovací průkazy, vyhrabat přepravky z nitra půdy a zbavit je ročního prachu, převlíknout svoji osobu do něčeho, na čem nevadí kočičí chlupy, pochytat obě kočky, které se ve zlé předtuše rozprchly po celém domě, nacpat je do přepravek a nepoškrábat se přitom o ně, dvakrát si umýt ruce (poprvé po příchodu z práce, podruhé po návratu z půdy), vše včetně manželky naložit do auta a políbit posledně jmenovanou. To byl jediný příjemný úkon ze všech vyjmenovaných a nutno s díky podotknout, že bez její pomoci bych to prostě nedokázal stihnout.

O cestě na veterinu, pobytu tam a cestě zpátky se zmíním v rychlosti, abych vás neunavoval, řeknu jen, že měla své klady i zápory. Začnu tím kladem, ten byl jediný a spočíval v prázdné čekárně, a tudíž v pouze asi dvouminutovém čekání. A teď ty zápory, ať si užijete: Jestli jste někdy vezli rozzlobené kočky autem po úzké rozbité silnici, plné výmolů a zatáček, a potkali přitom několik kamionů, a jestli jste navíc museli pospíchat, víte své. Pokud nevezli, doporučuji toto jako neotřelý adrenalinový zážitek. Vyjímání koček z přepravek na stůl v ordinaci a držení je na něm při vyšetření a očkování též mělo své kouzlo, ale ve srovnání s vysolením celkové částky za návštěvu se ukázalo býti činností téměř příjemnou. Inu, co si budem, dneska zdražují všichni, veterináře nevyjímaje.

Když jsme po zdárném absolvování této anabáze konečně dorazili domů a snažili se uchlácholit naštvané kočky kapsičkou, najednou jsem z celé té honičky nevěděl, čí jsem a dovolil jsem si zhroucení do křesla v obýváku. Napadlo mě, že si pro uklidnění něco přečtu, i sáhl jsem po brýlích na čtení, které si obvykle odkládám vedle mobilu, ale s překvapením zjistil, že tam nejsou. Čtení jsem tedy odložil s myšlenkou, že jsem si je asi zapomněl v předsíni a jal se vychutnávat vonící kávu, kterou přede mě postavila manželka. To je ženská, co, absolvuje to všechno s vámi, a než aby si pak taky chtěla orazit, radši vám uvaří kafe.

No jo, jenomže po kafi se ukázalo, že ty brýle na čtení opravdu potřebuji, protože za chvilku zavolá dcera a bude po mně chtít kontakt na jednu pratetu, aby jí popřála k narozeninám. Na onu pratetu, jejíž číslo samozřejmě neznám zpaměti a budu ho muset najít v mobilu, což bez brýlí nedokážu. A nepopřát pratetě k narozeninám prostě nejde, protože by to mohlo způsobit rozkol v rodině s dalekosáhlými důsledky, což jistě pochopí každý.

Inu, co následovalo, to si asi dokážete představit. S nasazenými brýlemi na dálku jsem se jal hledat brýle na čtení a snažil jsem se vzpomenout, kdy jsem je viděl naposledy a kde všude jsem od té doby byl. Ano, tušíte správně, při všech těch zmatcích celého dne jsem na víc jak půlku toho zapomenul a jediné, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem je měl v ruce v okamžiku příchodu z práce. Jenomže od té doby se toho stalo tolik, že jsem byl úplně mimo, dočista jako dobře vyvinutý mimoň.

Za hlasitého podporování a dokonce i pomoci manželky jsem prolezl snad všechno, počínaje autem a garáží, přes kuchyň, ložnici a obývák, koupelnu se záchodem, nevynechal jsem ani komoru, odkud jsem po návratu z veteriny bral kapsičky pro kočky, a konče jejich výběhem, kam jsem je vypustil poté, co se nasytily. Nikde nic. Objevil jsem spoustu věcí, o kterých jsem se domníval, že už je dávno nemáme, například starý a léta nepoužívaný potrhaný svetr nebo nabíječku na mobil z minulého tisíciletí, ale brýle na čtení nikde.

Znáte zašupšáka? Toho škodolibého skřeta, který vám schovává věci, a pak se vám ve své skrýši tiše chechtá, když sleduje, jak je nemůžete najít. Už jsem ho začal podezírat, že má ve zmizení mých brýlí na čtení své špinavé prsty právě on, tiše jsem si mumlal pod fousy, že až ho chytím, tak ho roztrhnu vedví a vůbec mi nedošlo, že zrovna tahle potvora se prostě chytit nedá. Manželka měla víc rozumu než já, místo bezvýsledného hledání začala uklízet a já si dal celé pátrací kolečko po domě ještě jednou.

„Honzo, nehledáš náhodou tohle?“ Ozval se odkudsi přitlumený manželčin hlas ve chvíli, když jsem měl hlavu vsunutou do bubnu naší pračky a zkoumal, jestli ta moje optika nějakým záhadným způsobem neskončila právě tam. Přerušil jsem tedy pátrání po brýlích, vysunul hlavu z pračky a začal pátrat po manželce, odkudže to na mě volá.

„Na tumáš a koukej mi dát pusu navíc za to, že jsem ti je našla!“ Oznámila mi vítězoslavně, sestupujíc dolů z půdy, kam byla vrátit kočičí přepravky. Z té oné půdy, na níž jsem při všem tom hledání dočista zapomněl. Poté se událo několik věcí v přesně stanoveném pořadí: Napřed políbení manželky a poděkování, to musí mít absolutní přednost, což vám potvrdí každý dlouholetý ženáč. Poté převzetí těch zatrolených brýlí z jejích rukou a obrovská úleva. A nakonec údiv, jak se mohly octnout zrovna tam.

„No, vždyť ti pořád říkám, že je jednou ztratíš, když je nosíš v náprsní kapsičce od trika. Musely ti vypadnout, když jsi hledal ty přepravky,“ rýpla si do mě manželka se smíchem. A bylo vymalováno, nakonec mi ještě připomněla, abych našel pro dceru ten kontakt na onu pratetu, neb ignorovat narozeniny a znesvářit si tak příbuzenstvo se hrubě nevyplácí.