To si tak jeden vykračuje po ulici, pak se zastaví a začne upřeně zírat na jedno místo. Potom se otočí, zaměří svůj pohled trochu níž a čumí dál. Popojde, aby mu sledovaný objekt nezmizel a praští se přitom do hlavy o kandelábr.
Ano, uhodli jste. S příchodem prvních letních dnů odložily ženy a dívky teplé oblečení a začaly vystavovat své přednosti v lehkých, otevřených a mnohdy dokonce průsvitných halenkách. Svá pozadí nechávají pro změnu zakrytá pouze v přiléhavých krátkých sukních nebo šatech a pěkně tvarované nožky nám vystavují na odiv celé.
My chlapi jsme z té nádherné podívané celí zblblí. Jinak vážní pánové a seriózní otcové od rodin zmateně bloudíme po chodnících a cestou domů zapomínáme, co jsme dostali za úkol nakoupit. Na parkovištích nepoznáváme vlastní auta, omylem se snažíme vloupat do cizích a přitom nadáváme, že nejdou odemknout. V tramvajích se pro změnu rozčilujeme, kamže ta devítka dneska jede, abychom si vzápětí uvědomili, že jsme nemohli odtrhnout oči od té prsaté paní a nastoupili do trojky.
A což teprve za volantem. Že prý jsou nebezpečné reklamní poutače u silnic. Řekl bych, že taková pěkně tvarovaná ženská odvede naši pozornost daleko snáz než nějaký billboard. A my si pak urazíme zrcátko, když vyjíždíme z řady zaparkovaných aut u chodníku.
Ani já jsem toho nebyl ušetřený. „Honzo, pojď na kafe, pořídili jsme si s Frantou kočku z útulku a potřebuju, abys mi poradil.“ Prohlásila krásná blonďatá tak akorát oplácaná o malý kousek mladší než já kamarádka Maruška.
Měla na sobě bílou halenku s krátkými rukávy a hlubokou výkladní skříní. Dole vypasovanou sukni ke kolenům, která zdůrazňovala rozdíl mezi jejím pasem a vypolštářkovanými boky, Usedli jsme proti sobě ke stolku v cukrárně a jak se Maruška vmáčkla do příliš malého křesílka, byl jsem ztracený. Ví, že se mi líbí a že jí ode mě coby od postaršího ženatého kocoura žádné nebezpečí nehrozí, a tak mě jako správná ženská občas provokuje. A já jí to na oplátku jako obyčejný chlap prostě žeru, zvlášť v tomhle období prvních letních dnů.
Chtěl jsem se jí při řeči dívat do očí tak, jak je to správné a jak se sluší a patří. Ale bylo to silnější než já a otázku nevhodnosti kravského mléka pro kočky jsem probíral spíš s jejími ňadry. Dívala se na mě celkem chápavě, ale pak jsme přešli na téma kočičích námluv a mě bleskla hlavou jistá asociace. Zřejmě nevědomky jsem stočil svůj pohled do míst, která měla Maruška zakrytá sukní. Rozpovídal jsem se o nočních kocouřích zpěvech a bez jakéhokoli postranního úmyslu jsem jí bezmyšlenkovitě dlouze zíral tam dolů.
A to už bylo najednou moc i na tak tolerantní a kamarádskou bytost, jakou je Maruška. Zřejmě jsem překročil hranici, za kterou začíná být tahle ženská hodně otevřená: „Honzo, tvůj pohled mi sice lichotí, ale už toho nech a nekoukej na mě, jako bys mě chtěl tady na place přefiknout.“ V jejím tónu nebyla zloba, spíš takové to zadostiučinění, s jakým tenista dává naprosto nechytatelný smeč.
Trochu to zkrátím, abych vás nezdržoval. V tu ráno mi došlo, že se před Maruškou chovám jako trouba zblblý jarem a najednou jsem nevěděl co dřív. Cosi jsem zablekotal a ve snaze odvést pozornost, jsem si na prťavou vidličku naložil obrovskou porci větrníku. Samozřejmě, že to nemohlo dopadnout jinak, než že mi ten velký kus lepkavého sladka spadnul téměř od úst. V letu se nějak rozdělil, jedna část se odrazila od podšálku, aby mi přistála na čistých od manželky vyžehlených kalhotách. Druhá část žbluňkla do kafe, které vycáklo, málo ohodilo ubrus a hodně mou novou od manželky vypranou košili.
„Prosím tě, seď, nehýbej se, nic neříkej a drž.“ Pravila ta dobrá tak akorát oplácaná paní. Vymrštila se z křesílka a začala mě čistit tak, jako to umí jen správná ženská. Aby ty skvrny od větrníku a kafe nebyly moc vidět, ale aby se zároveň nezažraly do látky a dalo se to vyprat. V tu chvíli mi byla fyzicky opravdu blizoučko, že bych se mohl do sytosti kochat jejími tvary, ale já si to už nedokázal vychutnat, protože jsem se strašně styděl.
„Nic si z toho nedělej, to se může stát každému,“ snažila se mě Maruška uklidnit na závěr. Když už jsem přestal vypadat, jako bych prolezl obrovskou kremrolí a vykoupal se v kádi s kávou, pohladila mě po vlasech, jako se hladí malí školáčci. Vlepila mi měkkou kamarádskou, no možná spíš mateřskou pusu a rozloučila se se mnou slovy: „Musíte se u nás brzy se Soňou stavit, abychom vám ukázali naší Lindu. Je tříbarevná a trochu podobná té co jste kdysi mívali vy.“
