Presidentský smrad

Odjakživa dávám přednost osobnímu kontaktu před vyřizováním věcí po telefonu. Platí to kupodivu i v případech, když tuším, že rozhovor nemusí být zrovna dvakrát příjemný. Prostě není nad to si vyříkat věci pěkně z oka do oka.

Dlužno přiznat, že mi to doba covidová pořádně zkrouhla, tak třeba v práci. Dřív ať už se urodil nějaký průšvih nebo jsem si chtěl s někým pracovně či úplně normálně pokecat, tak než abych žhavil telefon, vždycky jsem se raději zvedl, přepadnul daného člověka u něj a tam jsme to společně probrali. Anebo obráceně: „Co říkáš, Jirko, cože jsem udělal špatně? Ne, takhle tě nechápu, asi jsem natvrdlej, jestli máš chvilku, tak sem za mnou skoč a ukážeš mi to. Jo a rovnou se domluvíme na té večerní hospodě.“ Takže teďka mám utrum jak s tou hospodou, neb ty jsou beznadějně zavřené, tak i s tím osobním pokecem, protože skoro všichni kolegové makají z domova. A člověk je v robotě sám, až by se pomalu bál. Teda až na výjimky.

Včera ráno jsem si dle svého letitého gusta koupil cestou do práce snídani a dorazil tam celkem brzo, abych se mohl v pohodě nabaštit a zkontrolovat, jestli se v noci něco nepodělalo. Pozděc už na to nebývá klid, úředníci začnou úřadovat, šéfové zadávat úkoly a rozdrnčí se mi telefon.

„Crrr, crrr,“ ozvala se ta protivná věc na stole, sotva jsem dožvýkal poslední sousto. Vnitřní linka, že by tady dneska takhle brzo někdo byl?

„Ahoj, Vlasta, seš tam, můžu se stavit?“ Ženská. Spíš oznámila, než se ptala a hned to zas položila, asi už se mi sem řítí. Ranní dámská návštěva dokáže potěšit, ale umí být i záludná, tak jsem se holt přepnul do režimu očekávání věcí příštích.

Ťuk, ťuk, ve dveřích se objevila Vlastina hlava s moderním, zřejmě podomácku udělaným šik rozcuchem. Teda pokud se ráno nezapomněla učesat, což dámy obvykle nedělají: „Ahoj Honzo, prosím tě, nevíš, kterej dobrák na ministerstvu vymyslel to denní vykazování spotřebovaných plastových kelímků? Je to nějaký divný, spusť si to na svým počítači, já ti to uká...“ Za Vlastinou hlavou se objevila i celá Vlasta ve své plné ledabylé kráse. A ve snaze podělit se o své kelímkové rozhořčení se hrnula k mojí židli, ale uprostřed cesty se najednou zarazila. Nakrabatila čelo, rozhodila rukama a nemít všudypřítomný náhubek, musel bych si všimnout, jak s odporem pokrčila svůj malý pršáček a významně začenichala.

„Honzo, co ti to tady tak strašně smrdí?“ Vypálila na mě poněkud nežensky zcela nekompromisní otázku.

Vylekal jsem se. Ráno jsem se přece sprchoval, bral si i čisté ponožky a ještě jsem si tu ani nepšouknul, tak co ta holka může cítit? „Vlasti, jak smrdí? Kde smrdí? Proč smrdí? Tady přece nemá co zavánět, ledaže by uklízečka vyglancovala podlahu pastou, ale já si ničeho nevšimnul,“ snažil jsem se kličkovat jak zajíc.

„Jako kdyby ti tady chcípla myš!“ Trvala ta rozkošně rozcuchaná dáma rezolutně na svém.

Podivnost ministerského denního výkazu spotřebovaných plastových kelímků jsme vyřešili celkem rychle v průvanu při otevřených dveřích i oknu, ta blbost prostě nefungovala.

Jenomže jak jsem pak zavíral okno, když už se Vlasta chystala spěšně prchnout z mého nevonného kutlochu, něco z odpadkového koše mě praštilo do očí: „Máš pravdu, Vlasti, představ si, že mi to tady zasmrděl President. Promiň, neměl jsem ho sem brát, nenapadlo mě, že jeho smrad projde i náhubkem.“

„Cože, Honzo, prezident? Copak on sem za tebou přišel jenom tak mírnix, týrnix na pokec? Ty náš teda známosti!“ Vlasta se tvářila naštvaně, jakoby ji přítomnost prezidenta v mém kutlochu urazila tak, že už se mnou do smrti smrťoucí nepromluví a její obočí teď bylo úplně nahoře hned pod rozcuchem.

„Ale kdepak, Vlasto, žádný prezident se z. Pre-si-dent se s a velkým P přece. Lahodný aromatický sýr. Tady mi po něm ještě zbyl kabátek, koukej.“ A ukázal jsem rukou do koše na napůl zmuchlanou krabičku od svého ranního kulinářského potěšení.

Ta dobrá duše střapatá vyprskla smíchy, až se jí povinný náhubek málem utrhnul od uší. Otočila se na podpatku a já už stačil jen zaslechnout její poznámku ve dveřích: „Jó, kéž by se dal každej takovejhle smrad jednoduše zmačkat, zahodit do koše a vyvětrat...“