„Ti muži jsou nám dobří tak akorát k tomu, aby nás ochránili v případě akutního nebezpečí, jinak je v dnešní době už vůbec k ničemu nepotřebujeme.“
„Když má muž něco udělat, není vhodné mu to připomínat každého půl roku.“
Těmito sexisticky laděnými poznámkami nás znenadání a bez předchozího varování obdařila jedna naše známá, když u nás nedávno společně se svým manželem pobývala na večerní návštěvě. Chvilku jsme seděli jako zařezaní, nikdo se nezmohl na žádný souhlasný či kritický komentář, poté se celá věc nějak zamluvila. Nebylo to zdaleka poprvé, tato paní se podobným způsobem projevuje poměrně často. Přitom se domnívám, že k tomu nemá žádný závažný důvod, neboť ten její jí dělá pomyšlení a dal by za ni ruku do ohně. Jenom se jejím slovům prostě nebrání, asi ví proč a chce mít doma klid.
Mám pocit, že tímto svým občasným projevem ta paní ani tak nehodnotí své manželské uspořádání, jako spíš projevuje určitou náklonnost k jisté skupině žen, které tento způsob vyjadřování považují za moderní a zajímavý. Přitom se jedná o inteligentní ženu s širokým společenským rozhledem, které by mohlo být zřejmé, že tímto sexistickým vystupováním může být zajímavá leda tak mezi ženami podobného zaměření. V očích ostatních však snižuje pouze sama sebe, a možná by byla poněkud překvapená, kdyby se doslechla, co o ní občas pronese některá z našich společných známých.
Tento můj pohled na věc pravděpodobně nerozdurdí pouze tu moji známou, ale i ostatní ženy, o nichž je řeč. Možná však alespoň některé z nich přivede k zamyšlení a posléze k závěru, že svým sexizmem ponižují v očích svého okolí především samy sebe. Nakonec, má-li člověk dostatek zdravého sebevědomí, nepotřebuje se bezdůvodně navážet do svých bližních. To platí bez rozdílu pohlaví.
