„Všechny bych je nechal očipovat, a kdo by tam neměl nahrané předplacené jízdné, toho bych rovnou vyhodil!“ Nedivme se tomu dobrému muži za autobusovým volantem, že mu z každodenního návalu neznalých cestujících tekly nervy.
Praha je podobně jako snad každé větší město obklopená prstencem skladových a výrobních hal, do kterých se za účelem zvládnutí předvánoční hysterie pravidelně ke konci roku najímají armády zaměstnanců. Z drtivé většiny jde o lidičky ze všech koutů zeměkoule, neznalé místních poměrů a nevědoucí, jak a že vůbec je potřeba zaplatit za cestu do práce a z práce. Běda každému, byť i nejtrpělivějšímu řidiči příměstského autobusu, který je musí při nastupování s touto drobností obeznámit a odbavit. Zejména ve dnech, kdy jejich nápor vrcholí a je jich tolik, že se nevejdou ani do prakticky prázdného kloubového autobusu. A vlastně i běda nám ostatním cestujícím, kteří jsme už uvnitř, a než tihle panáčci nastoupí, tak tam vystojíme či v lepším případě vysedíme důlek.
Když se onoho ponurého brzkého rána první panáček pět minut šacovat, aby pak vytáhl pětistovku, druhý nechápal, že ke své pražské lítačce musí doplatit pásmo, třetí mával mobilem s QR kódem tak vehementně, až zaseknul čtecí strojek, a tak dál a v pohodě prošel až každý desátý, vyřkl pan řidič ponurým hlasem onu větu o povinném čipování lidí. Možná měl věšteckou pravdu a otázka nezní, zda k něčemu takovému dojde, nýbrž kdy se tak stane. A nejen u cizinců, dojíždějících sezónně za prací do skladových a výrobních hal, nýbrž u nás všech.
Určitě by to mělo své výhody, čip by nás okamžitě identifikoval, strojek by se během vteřiny propojil s centrální databází a bylo by jasno. Nemáš předplacený lístek včetně všech tarifních pásem? Nevadí, okamžitě ti strhneme doplatek z účtu a můžeš jet. Nemáš dost peněz na účtu? Vadí, vypadni s autobusu! Nejsi náhodou hledaná osoba? Nejsi, promiň, že se se tak blbě ptám a nastup si. Jsi snad? Fajn, počkej tady, okamžitě se automaticky alarmuje policie, do pěti minut si pro tebe přijedou. To pětiminutové čekání nezabije ani řidiče, ani ostatní cestující.
Leč nejen v autobusu či obecně při placení by se takový pod kůží umístěný čip hodil. Třeba při silniční kontrole. Ukaž, píp, večer jsi Na růžku platil útratu za dvanáct piv a osm panáků, tak co děláš teď ráno za volantem? Ani nepotřebujeme dechovou zkoušku, rovnou tě sebereme. Že jsi platil za bandu kumpánů a sám nic nepil? Povídali, že mu hráli, kamerové záznamy hlásí, že sis to lil do hlavy jedno za druhým, tak šup, tady máš pouta, nasedej!
Anebo u doktora. Ukažte, píp, paní Vomáčková, my vás na tu výměnu kyčelních kloubů objednat nemůžeme, nám to tady hlásí, že chodíte na speciální injekce na experimentální kliniku do Hrdlořez, tak vám to musejí udělat tam. Cože, oni vás na tu operaci posílají sem na revmatologii do Strašnic, přestože ještě můžete chodit? Tak to je omyl, v takovém případě si sem můžete zaběhnout, až budete úplně nepohyblivá.
Podobných případů, ve kterých by nám čip pod kůží usnadnil život, by se dalo nalézt spousta, a kdybych je tu měl všechny vyjmenovat, tak bychom zde byli do rána. Pro stručnost uveďme už jen situaci, kdy vám automatická pokladna odmítne vydat vstupenku do bazénu, přestože máte na účtu dostatek prostředků. Nepustí vás tam proto, že jí centrála nahlásí, že jste se před deseti léty topil, teď máte v péči pět nezaopatřených krků a nespasí vás ani fakt, že jste si mezitím udělal kurs na plavčíka. Co kdybyste chytil recidivu, přece jen se utopil, to by se pak o ty osiřelé krky měl snad postarat samotný bazén?
Nu dobrá, shodli jsme se na tom, že čipování lidí, snad nejlépe hned v porodnici bude veskrze výhodné a mělo by se s ním začít co nejdřív. Otázkou však zůstává, kam ten čip šoupnout. Jisté je jen jedno, že všem na stejné místo, aby to bylo spravedlivé a aby se nemusel u každého hledat.
Mezi lopatky jako u psů nebo u koček? Dobrý nápad, jen s jedním maličkým zádrhelem. Představte si, že si jdete koupit jen jeden obyčejný rohlík, a jelikož hotovostní platby jsou už zakázané, musíte platit online. Otočíte se k lepé paní prodavačce zády, trochu si přičupnete, abyste měli lopatky v úrovni vrchní desky prodejního pultu a ona vás mohla bez velké námahy načíst. Být lepou paní prodavačkou, tak dám po týdnu výpověď. Před čtecími stroky v autobusech byste museli udělat pár podřepů, abyste se trefili. Na jednu stranu by to bylo dobré jako malá ranní rozcvička, ale na stranu druhou byste riskovali, že vás řidič snadno vykopne ze dveří, když vám to bude trvat moc dlouho. Takže mezi lopatky ne.
Což takhle někam do oblasti hrudní kosti? V pekařství při nákupu rohlíku pohoda, nemusíte se otáčet zády, zato se během přičupnutí můžete na lepou paní prodavačku mile usmát. Ani z autobusu vás řidič nebude moct vykopnout, neb nohou nedosáhne na vaše ctěné pozadí. Jenže je tu jiný problém, už slyším protesty mnohých příslušnic něžného pohlaví, jak si stěžují, že se jim několikrát denně kdejaký obejda přehrabuje čtecí mašinkou mezi jejich poprsím. No, řekněte dámy, vám by to bylo příjemné? Hrudní kost tedy taky nepřipadá v úvahu.
Takže ono prozaické zápěstí? Možná někoho napadlo jako první, ale které, když to má být jednotné? Levé? Nikoli, tam spousta lidí nosí chytré hodinky a nejenže by bylo krajně nepříjemné, kdyby jejich řemínek tlačil na čip, ale navíc by bezprostřední blízkost obou zařízení způsobovala chyby při načítání. Ani pravé zapěstí nepřipadá v úvahu, to by bylo ještě horší, neb by šlo o diskriminaci leváků, kteří nosí chytré hodinky právě tam. A diskriminovat někoho v dnešní době si opravdu nemůžeme dovolit.
Tak kam proboha? Snad tam dolů? Nééé! Nějakou hloupou náhodou se to spáruje plus dojde k úniku informací a vaše manželka se dozví, že váš „modrý“ klučičí čip se tehdy a tehdy dostal do bezprostřední blízkosti několika milimetrů s „růžovým“ holčičím čipem té které ctěné a bezúhonné madam. Totéž nebezpečí platí samozřejmě i v obráceném gardu.
Ve vývoji a aplikaci lidského poznání se občas stává, že převratné myšlenky, které by nás mohly posunout o hodně dál, krachují na maličkostech. My konzervativněji smýšlející občané tedy zatím můžeme zůstat klidní, v pohodě si v autobusech mávat před čtecími strojky lítačkou a v pekařství platit lepé prodavačce za rohlík kartou nebo dokonce drobnými. A že ty naše české drobné jsou malá umělecká dílka, nemyslíte? Každopádně ještě mnoho vody proteče v našich občas rozbouřených řekách, než se moderní korektní světová společnost dohodne, kam vlastně tu zpropadeně chytrou věcičku umístit při povinném čipování občanů.
