Když to tak vezmu, začala jsem s tím už na základní škole. Žila jsem sama s matkou, ta než aby se o mě pořádně starala, radši si vodila domů chlapy a na nějakou výchovu jí moc času nezbývalo.
A nejen na výchovu, zatímco ostatní holky ze třídy nosily pěkné věci, já chodila pořád ve starých vytahaných a ošoupaných hadrech. Tak to víte, že jsem to holkám záviděla, ale jak život šel, dokázala jsem se zařídit po svém.
Naše škola měla svůj vlastní letní tábor, tehdy se tomu říkalo pionýrák. Naposledy jsme se tam sešli mezi osmičkou a devítkou, my holky už pokukovaly po klukách, ale měli jsme trochu smůlu. Kluci v našem věku byli většinou cucáci mimo oblast našeho zájmu, a tak jsme se musely spokojit s pár výjimkami, mladými pány, kteří měli, jak bych to tak kulantně řekla, jistý společenský předstih. No a ti měli pochopitelně větší zájem o mé vyfešákované spolužačky než o mě. Jedinou a jak se záhy ukázalo rozhodující mojí zbraní proti nim, byla prsa, která mi kupodivu narostla velice brzo a v záviděníhodné velikosti.
S oním mladým pánem jsem se srazila při jakési bojovce večer v šeru. Já tak nějak instinktivně vypjala svou vyvinutou hruď, načež on tiše hvízdnul. „Chceš si šáhnout?“ Vystřelila jsem na něj, on jen vykulil oči a já mu dovolila, aby mi je trochu objel přes vytahané triko a podprsenku. Když mi chtěl zajet rukou za výstřih, zarazila jsem ho a řekla: „Počkej, milánku, to bys pro mě musel napřed něco udělat.“ On mi pak před všemi ostatními nosil jídlo, které se nandávalo u okýnka do ešusů, dával mi svoje zákusky, a podobně. Já se najednou cítila jako královna, ostatní holky mi záviděly a za to jsem tomu frajerovi večer tajně za chatkami dovolovala, aby mi je pomazlil. Nakonec to samozřejmě prasklo, načapal nás vedoucí a byl z toho průser. Teda ten frajer měl průser, já ne, protože jsem všem nabulíkovala, že mě osahával proti mé vůli.
Navzdory matčině nezájmu o mou osobu jsem měla celkem dobrý prospěch a k její velké nevoli jsem se přihlásila na střední školu. Vzali mě, ona jen vztekle pokrčila rameny, že mě bude muset dál živit a odebrala se do postele za chlapem, který tam na ni už čekal.
Střední škola byla v pohodě až na matyku, která mi vůbec nešla. Na základce se brala spíš jen tak lážo plážo, ale tady se na ni dbalo až moc. Ve třeťáku mi dokonce hrozilo, že mě kvůli matyce vyrazí, ale měla jsem kliku. Profesor byl sice pedant, ale zároveň i proutník, u něj už jsem si nevystačila s nějakým osaháváním a musela jsem se od něj nechat ošukat. Stalo se tak několikrát večer v matematicko-fyzikálním kabinetu, kam jsem za ním docházela na takzvané doučování. Matyku jsem se sice nenaučila, ale profesor mě pustil a já myslela, že mám vyhráno.
Nu neměla jsem, matyka byla ještě i v prvním pololetí čtvrťáku, mně to zas nešlo a profesor si to chtěl zopakovat. Mně už to bylo proti srsti, tak jsem na něj ušila boudu, navrhnula jsem mu, že bychom si to mohli odbýt o velké přestávce. Sice se trochu kroutil, ale pak na to kývnul, a jak jsme byli v tom jeho kabinetu zamčení, já už napůl svlečená, tak jsem ztropila pořádněj kravál. Než stačil zareagovat, ozvalo se bouchání na dveře, já si pro efekt rychle natrhla sukni a odemkla jsem. Ve finále pak ze školy místo mě letěl on, namísto něj přišel na záskok nějaký matematický penzista, který z mého prospěchu nedělal problém, protože z tohohle předmětu jsem stejně nematurovala.
Podobným způsobem jsem to táhla dál, od mámy jsem se odstěhovala, zbavila svých mindráků a tu, co mám v rozkroku, jsem brala jako svou nejlepší kámošku, která se mi stará o kariéru. Když jsem někam nastoupila do práce nebo chtěla lepší postavení, ohlídala jsem si, aby o tom rozhodoval chlap, naučila jsem se odhadnout, jestli se chytí, když ne, šla jsem o dům dál, když ano, tak jsem ho využila. A pokud mi pak chtěl dělat nějaké problémy, včas jsem poznala, jestli ho dokážu potopit nebo jestli mám radši vyklidit pole.
Byla jsem vypočítavá potvora, nevím, jestli víc vědomě nebo podvědomě jsem to brala tak, že mě všichni ti někdejší mámini chlapi připravili o její pozornost a zkazili mi tak dětství. A tak jsem jim to oplácela po svém a vybudovala si kariéru tak, že jsem, obraně řečeno, postupovala po jejich skalpech jako po schodech nahoru. Jen občas se ve mně probudilo mé přidušené lepší já a počastovalo mě výčitkami svědomí. Nakonec za hodně dlouhou dobu jsem mu dala zapravdu, ale nebudu předbíhat.
Jednou v životě jsem se zamilovala a pochopitelně to nevyšlo. Ke své smůle nebo spíš blbosti jsem si vybrala troubu, který měl slabou povahu, s ničím si nevěděl rady a se ženskými už vůbec ne. Byl to kolega, napřed mě bavilo a uspokojovalo tahat ho z pracovních průšvihů, které si dělal v celkem nepřetržité řadě, a sklízet jeho obdiv za to zachraňování. Pak jsme se dali dohromady, respektive já ho dotáhla do postele a mě pro změnu bavilo a uspokojovalo, jak ve mně vidí královnu, která ho vede životem, včetně toho milostného. Zhroutilo se to ve chvíli, když jsme měli mít dítě, něco bylo špatně, já potratila, on psychicky neunesl, že nejsem bezchybná, i když jsem za to nemohla, a než aby mě podržel, tak odešel. Já měla po dítěti, po lásce a vrátila se do svých starých zajetých kolejí potvory, možná ještě o kus potvorovatější.
Nebudu vás zatěžovat výčtem dalších mužských obětí svých postelových intrik, které jsem prováděla dalších iks let a asi bych se nezměnila dodnes, kdyby... Kdyby mě zčistajasna nezradila ta v rozkroku, která byla až do té doby mou nejlepší kamarádkou. Jedna má dávná prateta, kterou jsem párkrát viděla jako malé děcko, říkávala, že s čím kdo zachází, s tím taky schází. Tehdy jsem nevěděla, jak to myslí a její slova jsem pochopila až ve chvíli, když mi doktoři diagnostikovali karcinom děložního čípku.
Naštěstí jsem to přežila, no jinak byste si tohle moje plkání asi nemohli přečíst. Ale prošla jsem si lecčím, jak po fyzické, tak po duševní stránce. Operace, chemoška, ozařování, kdo poznal, ví své, kdo nepoznal, dokáže si to představit jen stěží. Trvalo to dlouho, já si celou tu dobu říkala: „jo, holka, to máš za to, jaká jsi byla potvora vůči chlapům, teď se ti to všechno vrací, tak pěkně trp a neremcej.“ A já trpěla, modlila se k bohu, ve kterého stejně nevěřím, aby mě to nezahubilo, místo remcání jsem se postupně měnila a teď můžu s určitou dávkou hrdosti říct, že už je ze mě úplně jiná ženská.
Když jsem se jakž takž dala dohromady, přemýšlela jsem, co nám se sebou udělat dál. To moje druhé snad o trochu lepší já mi říkalo, že bych měla nějakým způsobem odčinit všechno to zlo a podrazy, které jsem páchala na druhých. Napadlo mě, že bych mohla začít pomáhat těm, kteří to nejvíc potřebují, a váhala jsem, jestli to zvládnu a jestli na to budu dost silná. Nechci vás zdržovat svou tehdejší rozpolceností, řeknu jen, že jsem si udělala potřebnou rekvalifikaci a našla si práci v jednom hospici, kde se starám o těžce nemocné lidi, kterým už nezbývá moc času na tomhle světě. Věřím, že to má smysl, vždyť o mě se taky starali úplně cizí lidé, když jsem na tom byla nejhůř, nevěděla, jestli přežiju, pomáhali mi nejen po tělesné lékařské stránce, ale drželi mě nad vodou i psychicky.
Vlastně jsem se do toho úplně zažrala, beru si směny navíc, s lidmi, kteří jsou na konci své životní dráhy, trávím spoustu času a dokážu se vcítit do jejich pocitů.
Zároveň bilancuji sama sebe a srovnávám. Když se mi dřív, připadá mi to jak v minulém životě, podařilo na čísi úkor něčeho dosáhnout, cítila jsem sice zadostiučinění, ale doprovázel ho pocit prázdnoty. Takového divného duševního vakua, které mě paradoxně hnalo dál a dál k dalšímu pochybnému cíli, dalšímu zadostiučinění a další prázdnotě. Ta moje dávná prateta mívala veverku v kleci, která běhala v takovém kole, které svým pohybem roztáčela a nikdy se jí nepodařilo nikam doběhnout. Tak nějak teď vidím svůj předchozí život.
Dnes v hospici běžně umírají lidé, o které se starávám a vnímám to tak, jakoby jejich polámaný hodinový stroj dosloužil. Soucítím s nimi i s jejich blízkými, ale přitom zároveň na rozdíl od té tehdejší prázdnoty vnímám pocit naplnění, že se mi snad alespoň trochu podařilo tomu člověku ulehčit jeho poslední tíživou fázi života.
Stejně je to zvláštní. Jak už jsem řekla, v boha nevěřím, ale jestli jsou naše kroky řízeny nějakým osudem, tak já jsem tomu osudu vděčná. Vděčná za nemoc, kterou na mě seslal, protože kdyby tomu tak nebylo, byla bych stále ta potvora, která bezohledně využívá druhé. A navíc nikdy bych nedokázala odpustit své dnes už nežijící mamince, jaká vůči mně byla v mém dětství.
A teď už mi promiňte, mám noční službu a musím jít za jedním starým nemohoucím pánem, kterému podle diagnózy zbývá už jenom posledních pár dní života.
