Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.
Byla jsem vychovaná postaru, maminka mi vždycky kladla na srdce, abych se chovala jako pořádná ženská: „Když si ohlídáš, aby byl chlap spokojenej u stolu a v posteli, a dáš mu pár pěknejch dětí, tak tě za to bude nosit na rukou celej život.“ U našich to tak fungovalo, byli spokojený, táta dělal mašinfíru u dráhy, maminka se starala o mě a o bráchu, a já si vysnila, že si to zařídím podobně.
Tak jsem se na to svoje budoucí rodinný štěstí těšila, že jsem se nechala zbouchnout hned od prvního kluka, kterej mi přišel do cesty. Michalovi bylo tehdy dvaadvacet, dělal na pile u lesa za městem, svaly měl vymakaný jako nějakej vzpěrač a letěly na něj snad všechny holky z okolí. Když se na mě tenkrát na zábavě usmál, zadíval svejma modrejma očima a prohlásil, že jsem ten nejkrásnější z růže květ pod sluncem, byla jsem ztracená. Do roka jsme měli svatbu a narodila se nám dvojčata, kluci Míša s Ríšou. Maminka sice tehdy starostlivě kroutila hlavou, že jsem to vzala hodně zhurta, ale já byla ve svejch devatenácti naivní a šťastná.
A snažila jsem se bejt šťastná co nejdýl, i když už jsem vlastně přestala mít proč. Prvních sedm let to bylo dobrý, ale pak jsem zjistila, že mi Michal začal bejt nevěrnej. Možná taky znáte ten pocit, když něco víte, ale chytáte se sebemenšího důvodu, abyste si mohli říct, že to není pravda. Celý město si šuškalo, že si to Michal rozdává s tou fuchtlí v kanceláři na pile, ale já sama sebe přesvědčovala, že jsou to pomluvy a nic takovýho by mi neudělal. Když jsem mu našla na montérkách pár blonďatejch vlasů, tak než abych mu to rovnou vmetla do očí, hledala jsem si důvody, jak se mu tam mohly dostat náhodou. I v tom ostatním jsem začala vyvádět blbosti, až si teď s odstupem času říkám, že jsem mu s tím překrmováním lahůdkama a věčným vnucováním se do postele musela bejt protivná. A pak od nás prostě odešel, fuchtle dostala místo v jiným městě, on se sebral a odstěhoval se tam s ní.
***
Zůstala jsem sama a byla moc vděčná našim, že mi s mejma dvojčatama hodně pomohli. Roky utíkaly jako voda, najednou bylo Míšovi a Ríšovi přes dvacet a vylítli z hnízda. Mně rázem ubylo starostí, minula čtyřicítka a chytla mě druhá míza. Teda spíš než míza mě chytil Jirka. Zákazník z krámu, ve kterým jsem tehdy prodávala a vlastně pořád prodávám. Utekla mu žena, on taky zůstal sám, přišel si ke mně koupit věci na sebe a byl při tom strašně bezradnej. Něco si blbě vypral, něco propálil žehličkou, prostě jako každej druhej chlap, kterej najednou zůstane sám.
Když přišel poprvé, pomohla jsem mu vybrat košili, řekla, jak ji má žehlit a prát, a na co si přitom má dát pozor. Podruhý mi přinesl kytku růží, potřetí mezi těma regálama a stojanama vyznal lásku. Jo, byl to pěknej a přitažlivej mužskej, mně se to v mozku vrátilo o dvacet let zpátky a než jsem se rozkoukala, byla jsem zamilovaná. „Holka, tentokrát si musíš dát pozor a starat se o něj ještě líp než kdysi o Michala,“ říkala jsem si v duchu, i po těch létech jsem byla pořád stejná.
Nastěhovala jsem se k Jirkovi, všechno nám klapalo a já začala bejt zase šťastná. Jenomže pak se mi zhroutil svět podruhý, tentokrát za to mohlo moje zdraví. Začala jsem mít problémy, zašla za doktorem a ten mě poslal na další vyšetření. Potom se kouknul do výsledků a naservíroval mi to jak na stříbrným podnose: „Paní Janotová, posaďte se, sestřička vám udělá kávu.“ Začala jsem tušit, že jde do tuhýho, tohle přece doktoři normálně nedělaj. A taky že jo, u toho kafe to na mě vybalil celý. Ty jeho odborný výrazy nedokážu přesně zopakovat, tak vám to povím po svým. Řeknul mi, že mám rakovinu děložního čípku v počátečním stádiu a při posouzení všech okolností mi doporučil, abych si nechala vyndat celej vnitřek. Prej ať si to nechám projít hlavou a co nejdřív mu dám vědět, abysme mohli najít brzkej termín operace.
Nevím, jestli mě teďka pochopíte, pokusím se vám vylíčit, jak jsem se cejtila. Před doktorem jsem něco zablekotala a ani nevím, jak došla domů. Jirka byl ještě ve škole, já se zhroutila do křesla, celý mi to došlo a v duchu mu začala povídat: „Jsme spolu rok, když jsme se poznali, byl jsi na dně, zdrcenej z rozvodu a bezradnej. Začala jsem se o tebe starat, žít jenom pro nás dva, vytvořila nám domov a tys mi úplně rozkvetl před očima. A teď? Proboha, Jirko, jestli mi to vevnitř všechno seberou, tak i když to nakrásně přežiju, už nebudu celá ženská a ty budeš mít doma trosku. A nic na tom nezmění ani fakt, že spolu neplánujeme mít děti. Nebude lepší, když si vezmu nějaký prášky a rovnou to celý skončím?“
Pak padlo šero, Jirka přišel domů, našel mě v tom křesle zhroucenou a ubrečenou. Sednul si ke mně na opěradlo, vzal moje ruce do svejch dlaní a zeptal se, co se mi stalo. Ne, nehrála jsem si na hrdinku, celý jsem mu to vyklopila úplně stejně, jak jsem si to sesumírovala v hlavě, vynechala jsem jen to o těch práškách.
Chvilku mlčel a díval se na mě zvláštním upřeným pohledem.
Cejtila jsem, že v něm zraje životní rozhodnutí, to ženská pozná. Jenom se mi vrátily vzpomínky na Michala, já si ten Jirkův pohled blbě vyložila a bála se, že mě teď taky opustí.
Znovu mi proběhla hlavou myšlenka o těch práškách.
Jirka se prve ani nestačil převlíknout, byl ještě tak, jak přišel ze školy. Kleknul si přede mnou na zem v těch učitelskejch kalhotách, co jsem mu den předtím čerstvě vyprala a vyžehlila.
Políbil mi ruku a řekl větu, kterou si budu pamatovat celej život: „Radko, žádám tě o ruku, chtěl bych si tě vzít. Miluji tě a chci tě za ženu, abychom to spolu mohli všechno líp zvládnout.“
Řekl „za ženu.“ Já si v ten moment vzpomněla na maminku, jak mi kdysi kladla na srdce, abych se v životě chovala jako pořádná ženská. Jak to můj první manžel Michal nedokázal ocenit a teď vedle sebe mám chlapa, pro kterýho je to důležitý. Jirkova žádost o ruku mě nakopla a já se rozhodla bojovat. Rvát se s osudem a se svou nemocí, abych mu mohla vyhovět, být tady pro něj a s ním.
***
Jo, tehdy jsme si oba prošli těžkým obdobím, ale už je to deset let za náma. Dneska jsem byla u doktora na kontrole a je to dobrý. Přišla jsem domů zase dřív jako tehdá, když jsem se dozvěděla tu jobovku. Opět sedím v křesle a čekám na Jirku, na toho svýho nejlepšího chlapa pod sluncem, o kterým si troufám pyšně tvrdit, že je se mnou šťastnej. To ženská zkrátka pozná, i když jí toho tam dole uvnitř trochu chybí.
