Zanedlouho uplyne šest let od doby, kdy jsme se odstěhovali z města na venkov a já se tímto krokem svým způsobem vrátil ke svým kořenům, neb na venkově jsem strávil nemalou část svého dětství, byť v docela jiné vesnici. Současně s novým bydlením jsme získali i nové přátele, kteří se postupem času stali jedněmi z našich nejlepších.
K životu na venkově nerozlučně patří i nějaké to zvíře, což si Petra s Pavlem a svými dětmi uvědomili zhruba před třemi léty a pořídili si roztomilé štěňátko vestíka, tedy pardon, West Highland Teriera. Falcovi se dostalo té správné psí výchovy, navzdory svému nevelkému vzrůstu se při výcviku více či méně úspěšně snažil konkurovat svým o mnoho větším kamarádům. Díky Pavlově vlídné, leč důsledné ruce vůdce rodinné smečky z něj vyrostl veselý extrovert, který nás pokaždé radostně vítá, když k nim přijdeme na návštěvu. Jednou z věcí, které Falco přímo miluje, jsou společné výlety. Jakmile zahlédne, jak Pavel nakládá jeho velikou přepravku do auta, začne netrpělivě pobíhat kolem, poté do ní radostně naskočí a už se těší, jak se s námi společně proběhne přírodou.
Letos jsme se s našimi přáteli vypravili na společnou dovolenou. Minulou neděli odpoledne jsme dorazili do moc pěkného penzionu na jihu Čech, v malebném zákoutí, kde jinde, než u rybníka. Úrovně penzionů v našich krajích jsou různé, při našich tuzemských dovolených jsme jich poznali celou řadu, od takových, které bych se snad neodvážil doporučit ani lidem z nejotrlejších, až po ty opravdu perfektní, mezi něž se přiřadil i ten současný.
S Falcem jsme navštívili krásná místa přírodní či městská, pro příklad uvedu Kleť nebo Český Krumlov, dokonce jsme si odskočili i přes hranice do malebného Lince. Ať už mu pod tlapkami praskaly drobné větvičky a šustilo jehličí nebo jej chladila staletími ošoupaná dlažba, vždy s námi vesele pobíhal a pokaždé dbal o celistvost své malé smečky. Jakmile se někdo z nás opozdil či naopak byl příliš rychlý, Falco jej ustaraně vybízel, aby se připojil k ostatním.
Největšího vzrušení a zábavy se však Falco nedočkal na našich výletech, kdepak, to na něj čekalo přímo u penzionu a nebyl jím nikdo jiný než sám Kapitán. Kapitán neměl ani zářivou námořnickou uniformu se svítivými zlatými knoflíky, ani naleštěné boty a placatou čepici. Naopak, místo uniformy měl mourovatý kožíšek, místo bot hebké tlapky a místo čepice špičatá ouška a nebyl to ani on, byla to ona, tedy asi nejlépe řečeno kočičí paní Kapitánová. Líně a s výrazem kočičí pohody se vyhřívala na terase restaurace u penzionu, a když se poprvé setkala s Falcem, byla zjevně potěšená změnou oproti nudnému rozvalování. Byl to pohled k nezapomenutí, ti dva se k sobě přiblížili na dotek, ani jeden na druhého zjevně nezaútočil, chvíli se zvědavě obíhali a očichávali, aby nakonec došli k závěru, že jsou oba přece jen z úplně jiného rodu. Kapitánová se postavila bokem a naježila, aby vypadala co největší a zdvihla přední tlapku, jako že „budu-li chtít, tak seknu.“ Falco, jinak pes velice málomluvný, hlasitě zaštěkal, zřejmě chtěl říct „budu-li já chtít, kousnu.“ Nešlo o boj, jen o veselou hru, jejímž dalším krokem bylo Kapitánčino vylezení na keř a Falcovo pobíhání dole na zemi.
Ti dva se vídali celý týden a pokaždé to bylo stejné, Kapitánka se zdánlivě netečně rozvalovala na jedné ze spodních větví, Falco ji hlídal zdola. Když někdo z nás šel s Falcem večer na procházku před spaním, Kapitánka na něj netrpělivě čekala venku, aby ho mohla překvapit ve tmě a pak před ním utéct, když jsme po snídani vyšli ven a Kapitánka tam náhodou nebyla, Falco ji vyhlížel a snažil se nás zdržovat tak dlouho, dokud se s ní po jejich způsobu nepozdravil. Na konci naší společné dovolené museli sousedé odjet domů o den dřív a my byli svědkem, Kapitánčina rozčarování z toho, že Falco už nepřišel. Myslím, že ti dva by se dokázali spřátelit a po nějakém čase by se z nich stala nerozlučná dvojka.
