Panáčku, budeš chlastat nebo žrát?

Takto či podobně prostořekým oslovením, vyřčeným hodně nahlas, vás uvítá šenkýř při vstupu do středověké krčmy v Dětenicích. Host poté usedne ke dřevěnému stolu, vybere si ze žrádelníku a dá se do hodování.

I když to možná někomu připadne drsné, rozhodně nejde o žádné urážení. Holota v téhle hospodě se jen snaží kopírovat způsoby, které prý bývaly v těch dávných dobách běžné. A co vám nakonec předloží? Nu přece skvělé jídlo a pití. Vlastně pardon, žrádlo a chlast.

Zvlášť pivo tam mají vynikající, jenomže než se dostane k našim rtům, musí ho někdo někde uvařit. Kdo a kde? Jasně, že sládek v místním pivovaru. Tak se tam pojďme na chvíli podívat.

Lepá panna sládkova pomocnice si nás vzala na povel a zatáhla nás nejprve na půdu.

Prozradila nejstřeženější tajemství receptu na místní pivo, že totiž jednou z jeho hlavních surovin je chmel. Jde o tak cennou komoditu, že ji nepřetržitě hlídá místní umrlec.

Tohle je ječmen, kdybyste to náhodou nevěděli, čeládko nezvedená.

Poté nám panna od sládka dovolila kratičce nakouknout do samotné šéfovy svatyně.

Byla to děvčica odvážná a tak smělá, že porušila přísný zákaz a vpustila nás do varny.

Zaujala strategickou pozici u staré zděné kádě, kde se vaří mok tmavý. Zaujala postoj, až jsem měl chvilku dojem, že začne zpívat a v jedné osobě zvládne celý středověký chorál. Při pohledu na chátru před sebou si to však rozmyslela a obdařila nás obyčejným výkladem o vaření piva.

Trochu se osmělila a ukázala nám hezké kolínko.

Vzápětí však naše obdivné pohledy obrátila k nové měděné kádi, ve které probublává mok světlý.

V tuto chvíli bych si dovolil malou kulturní vložku pro zvědavce, kteří dumají, cože je vlastně na té bílé cedulce napsáno.

Ale zpět k věci. Z varny nás naše panenka celé omámené vyvedla ven a nalákala do sklepení, kde pivo zraje a metamorfuje v chutný ležák.

Dala nám všem. Okoštovat. Pivo má být dle receptu dvanáctistupňové, ale prý záleží na tom, jak se zrovna sládek vyspí. Vlastně pardon, jak se trefí. Každá várka je tudíž neopakovatelná, jedinečné chuti a stupňovitosti někde mezi desítkou a třináctkou.

Nu, řekněte sami, tenhle krásný pohled nepotřebuje žádný komentář.

Po takové náročné výpravě nám zákonitě vytrávilo, a tak jsme se s chutí odvalili do přilehlé krčmy.

Rázem jsme se ocitli v úplně jiném světě, osvětleném prakticky jenom svíčkami, že ani na ten žrádelník pomalu nevidíš. Omlouvám se chase čtenářské, chudák foťák dělal v té tmě, co mohl, leč i tak dokázal vykouzlit jenom pár rozmazaných skvrn.

Zde došlo k něčemu, čemu učení vědci říkají časový paradox, prolnutí dvou od sebe vzdálených století. Středověký šenkýř se potýká s moderní novodobou technikou a jadrně přitom nadává na EET.

Neméně lepá panna než ta v pivovaru, nás přivítala onou otázkou, zda budeme chlastat nebo žrát. Má vlastní zámecká paní si dala zelňačku a já dvojici klobás, z ovečky a čuníka. Jakožto řidič jsem se pídil po nealkoholickém pivu, byl jsem označen za podřadného vozku a bylo mi nabídnuto pivo bez rozkoše.

Obojí bylo dobré, i když čuníkovi to trvalo dost dlouho, se asi zaběhl někde na dvorku, až z toho i sama krčmářka začala být lehce nervózní. A ceny? Nu, na ty se raději ani neptejte. Jenomže člověk tam tak často nepřijde a pro jednou to za tu srandu stojí.

Když už jsem byl za toho vozku, odvezl jsem si trochu středověkého domů, a to už bylo i s rozkoší. Celkově jemné chuti, trochu výrazněji chmelené. Akorát mělo jednu jedinou vadu, ta láhev asi musela téct, nevím. Zkrátka a dobře pod naší domácí péčí nedožilo večera.

Tak abych pomalu skončil. Jestli jste čekali seriózní článek o zámku, o zahradě, o historii, tak jsem vás asi zklamal hospodou, žrádlem a pivem. Ale nezoufejte, má drahá domácí hradní paní pro vás chystá něco onačejšího. Krom zámku a zahrady tam bude i rytířský souboj. A hlavně umí fotit daleko líp než já.

PS: V Dětenicích si člověk může užít spoustu legrace, mají tam i středověký hotel se strašidlem a celou řadu dalších vychytávek. Ale bacha, kdo je moc upjatý, tak ať tam raději neleze.