Článek by mohl mít podtitulek „Středočech v Ostravě.“ V tomto pozoruhodném městě jsem nebyl snad pětadvacet let. Předtím jsem se tam služebně vyskytoval celkem často, pak dlouho nic a teď najednou na scuku blogerů.
Už tehdy dávno mě překvapila jedna věc, musím říct, že příjemně. V rámci služebních povinností se mi občas stávalo, že jsem po někom musel chtít prakticky nemožné. Například zprovoznit tehdejší stávkující skříňovitý prapočítač. A tak jsem slušně poprosil: „Hele, Karle, mohl bys být tak hodný a podívat se na ten stroj? Jsem tu jen do zítřka a musím vám na něj dát ten program na faktury.“
Když jsem podobnou prosbu vyslovil například v Hradci, v Ústí nebo kdekoli jinde kromě Ostravy, Karel přikývnul, přislíbil snahu a ponořil se do útrob onoho stroje. Snažil se dlouho, předlouho, dělal, co bylo možné, ale nakonec to musel vzdát. Zjistil totiž, že se porouchala nějaká součástka od soudruhů z NDR, náhradní došly a jemu nezbyde nic jiného, než si ji objednat odněkud z Drážďan. A já se tudíž do toho Hradce nebo Ústí musel vypravit po čase znovu.
Ne tak Karel ostravský. Ten se na mě úkosem podíval, vynadal mi do cypů, bo po něm chcu taku chujovinu a poslal mě do dupy. Nemyslel to zle, prostě byl tak zvyklý. Poté se podobně jako hradecký nebo ústecký Karel začal vrtat v té stávkující výpočetní skříni, též dělal všechno možné, a když odhalil tu pokaženou součástku od soudruhů z NDR, nevzdal to. Prostě to nějak skoulel a někdy v pozdních hodinách večerních počítač rozchodil. Nakonec se zamyslel nad tím, která hospoda je tak pozdě ještě otevřená, abychom to mohli oslavit. Neptal se mě, jestli chci nebo nechci, vytáhl mě tam na pár piv, proložených několika panáky a já mohl druhý den ráno poněkud nejistou rukou vyřídit ten program na faktury.
Ostraváci jsou trochu jiní, než jsme my tady ve Středních Čechách. Bodejť by nebyli, když si po dlouhá staletí museli a leckteří stále musí vydělávat na živobytí ležmo, často v ani ne půlmetrových uhelných slojích, kde jde člověku nejen o zdraví, ale i o život. A to doslova a do písmene. Někteří možná namítnou, že za minulého režimu byl horník pán, který měl plat, o němž se ostatním ani nesnilo a odcházel do důchodu mnohem dřív. Ano, to je sice pravda, ale za cenu podlomeného zdraví a to ještě pokud neskončil v nějakém závalu. Takže všechna čest těm chlopům, ať si o tom myslí kdo chce, co chce. Oni nemohli za to, že si z nich tehdy komunisti udělali berličku pro svoji ideologii a těm, kteří zakukali na šachtách kvůli trhání rekordů za každou cenu, nikdo vrátit život nedokázal.
Typický Ostravák je, aspoň co mohu soudit, tvrdý chlop s širokým srdcem. Nemaže vám med kolem huby, ale když si ho získáte, udělal by pro vás cokoli. Podobné je to s ostravskou robou, ani ona začasto nechodí pro specifické výrazivo daleko. Jednou před těmi mnoha léty jsem se přesouval vlakem mezi Ostravou a Havířovem. Přistoupila skupinka jakýchsi učnic, holky se rozesadily po sedačkách a jedna z nich usedla na nějaký drát. Holt vagón byl starý a v dost mizerném stavu.
„Ty vole, já mám pul dupky v dupce,“ vylítla ta mladá děva ze svého posedu, přede všemi si stáhla gatě a rudou skvrnku na svém roztomilém pozadí si ošetřila nasliněným kapesníkem. Pak si ty gatě natáhla zase zpátky a pokračovala ve volné zábavě se svými spoluučnicemi, jako by se nechumelilo. Akorát si sedla jinam a možná trochu opatrněji.
Ale zpět k těm ostravským robám. Úplně všechno by pro vás možná neudělaly, ale rozdaly by se. Když vás ten její chlop pozve na návštěvu, vybaví lednici pětikilovou husou, připraví červené a bílé zelí, k tomu houskový i bramborový knedlík. Všechno to před vás nanosí na stůl a čeká, jak vám to bude náramně chutnat, až budete mít boule za ušima. Zaplať pánbůh, že ten její chlop včas vytáhnul slivovicu na trávení a basičku piv na spláchnutí, jinak by to středočecháček musel setsakra brzy vzdát. A zarmoutit tu ostravskou robu i s tím jejím ostravským chlopem.
Nu, abych to zkrátil. Po dlouhých létech jsem se do Ostravy podíval znovu. Sice nás přivítala vytrvalým deštěm, ale nezklamala. Ostraváci a jejich roby jsou totiž stále stejní. O víkendovém vpravdě svátečním blogerském scuku tady už napsali mnozí přede mnou, já dodám jen jeden postřeh. Vlastně dva. Bylo nás víc než deset a servírka Lenka nás oslovovala křestními jmény pokaždé, když nám přinesla horu jídla a konev pití na stůl. Pamatovala si nás hned z první a ani jednou se nespletla. A blogeři Tomáš s Laďou se o nás přivandrovalce ze všech koutů naší země starali jako o vlastní.
Tož chlopi Ostravaci a ostravske roby s kratkymi zobáky a širokym srdcem, díky vám!
