Hluboké oči, ze kterých vyvěrá romantický, případně rozpustilý pohled. Usměvavá nebo, když máte štěstí, roztoužená ústa. Plavé, havraní, hnědé, ohnivě rusé či stříbrošedé vlasy, v nichž tančí odlesky slunečních paprsků.
Lepá šíje, vyzívající mužská ústa k zulíbání. Ňadra plná, drobná, pevná nebo povislá, všechna bez rozdílu toužící po někdy jemném, jindy důraznějším laskání mužskými prsty a dlaněmi. Mám pokračovat dál dolů přes břicho, kolem boků stále níž, tam se na chvíli zastavit u rozkošných nehtíků na prstech u nohou, poté se obrátit zpět vzhůru přes lýtka a stehna až do nepopsatelně nádherného a k zešílení vytouženého ženského klína? Raději ne, pánové, nebo by se nám při té představě mohlo obrátit vzhůru i něco docela jiného než jen naše pomyslná pouť krajinou ženského těla.
Ať tak či tak, na jednu část ženského těla jsem naprosto neprávem zapomněl. Musím se kajícně přiznat, že jsem ji měl po většinu svého prostopášného života tendenci opomíjet a až teprve dnešní dny mi otevřely oči.
Pánové, všimli jste si někdy ženských uší?
Věnovali jste jim takovou pozornost, jakou si zaslouží?
Nemyslím jen šeptání vábivých slůvek, za pomocí kterých jste se snažili získat přízeň nebo dokonce ten vytoužený klín jejich majitelky.
Všimli jste si, jak jsou jemně průsvitná a krásně tvarovaná? Někdy menší, jindy výraznější, oblá nebo protáhlá a jakoby nástrojem mistra řezbáře vykrojená? Vyzývající k sevření lalůčku mezi rty a k polibkům?
Mě teda na ty uši přivedlo až současné nošení roušek. Jsou za ně pěkně zaháknuté a pokud má dáma krátké vlasy nebo nahoře sepnuté do ohonu, tak nádherně vyniknou. Můžeme je obdivovat na ulici, v práci, v tramvaji, prostě kde se nám zlíbí a kde natrefíme na takové, které nám padnou do oka. Klidně i doma, stačí poprosit svou partnerku, aby si kvůli zvýraznění krásy svých uší vzala roušku, i když zrovna nemusí a ona to pro nás určitě ráda udělá. Zejména pokud budeme její uši náležitě obdivovat, líbat na lalůčcích (pozor, nezničit náušnice). A třeba i maličko šimrat jazykem dovnitř, neb pro leckterou dámu mohou být rozličné jazýčkové hry smyslně vzrušující.
Leč dosti teorie, teď se vám svěřím s jedním včerejším zážitkem. Potkal jsem ji na chodbě v práci, dámu, kterou dávno znám a v níž jsem až doteďka pohříchu neobjevil její celou krásu. Není mi omluvou ani to, že ji vídám zřídka a už vůbec ne to, že jest bytostí plaše skromnou a šedě nenápadnou.
Včera kráčela proti mně, v rukou nesla složku jakýchsi úředních papírů, v očích měla zamyšlený pohled a zřejmě si mě ani nevšimla. Zato já si všiml jejích uší, nepřehlédnutelně odtažených od hlavy gumičkami od roušky a nepopsatelně nádherně prozářených šikmými paprsky ranního slunce, dopadajícími na ně zezadu z blízkého okna.
Hra drobných červených žilek, vyniknuvších v onom světle, protkávajících její boltce jako koryta potůčků a říček v nějaké vysněné krajině nadzemských rájů.
Zákruty strmých horských hřebenů, střídajících se s pozvolnými protáhlými údolími, ve kterých by mohl dny a týdny bloudit poutník, žíznící aspoň po náznaku úsměvu nositelky těch uší.
Radši ani zde nebudu pokračovat dál, neb bych se vydával v nebezpečenství vstoupení do rovin, které se vůči kolegyním nesluší a nepatří. No nic, zvesela jsme se pozdravili jen na dálku, neb přibližování je v těchto dnech zapovězené a dáma coby dvouplachtová loďka odplouvala dál se svými papíry a zamyšleným pohledem.
A já? Stál jsem tam jako ypsilon, zezadu zíral na její vzdalující se neodolatelně nádherné uši a kladl si otázku, proč jsem si jich nikdy nevšimnul. Pouze má nesmělost mi zabránila, abych neporušil současný zákaz kontaktu s jinými osobami, nepřiblížil se k ní, nepolíbil jí na uši (pardon, na ruku) a nesložil poklonu jejím slechům a jí samotné. Pouze rouška zakryla má ústa, dokořán otevřená překvapením.
Nicméně celé toto mé prozření ohledně krásy ženských uší se ve finále ukázalo býti příjemným zpestřením pro moji manželku. Odteďka má totiž na svém těle o další partii navíc, která se stala cílem mého neskonalého obdivu a ani si kvůli tomu nemusí doma nasazovat roušku.
