Můj investigativní zpravodaj narazil v rámci pátrání po jedné z nejrozsáhlejších tuzemských politických kauz zcela náhodou ve sklepě polozbořeného domku v jižních Čechách na zatím neznámý Cimrmanův deník.
Šlo o malý notýsek se stářím zažloutlými listy, do kterého si náš největší myslitel všech dob zapisoval drobné postřehy, kterým říkal etudy. Ta, se kterou vás dnes seznámím, vypadá sice možná na pohled nenápadně, ale o to víc svědčí o Cimrmanově genialitě a schopnosti dávat zdánlivě navzájem nezávislé věci do souvislostí.
Jára k ní předeslal, že ho napadla, když cestou z Prahy do Budějovic koukal z okna vlaku a v jedné z projížděných vesnic spatřil místního prosťáčka, který před sebou v potu tváře tlačí káru naloženou velikým kulatým sudem. I vzpomněl si na pohádku „Jak se Honzík učil latinsky“ od Boženy Němcové, v níž se podobný prosťáček rozhodl, že už nechce být hloupý pecivál, chce se stát velkým pánem a za tímto účelem se vydal do světa. Cestou náhodně odposlechl čtyři krátké větičky „sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten to ryje,“ domníval se, že je to latinsky a vrátil se domů, protože si svou znalostí latiny připadal chytřejší než samotný pan učitel. Doma mu maminka latinu vytloukla z hlavy až ve chvíli, kdy ho polila vědrem vody.
Jára Cimrman se zamyslel, pozorování malebné krajiny za ubíhajícími okny vlaku ho inspirovalo, povzbudilo jeho geniální mozkové buňky a on dospěl k překvapivému odhalení. Přišel na to, že tyto čtyři krátké větičky opravdu pocházejí z latiny, která však kvůli české gramatice zní maličko zkomoleně. Inu, posuďte sami.
Sud kulatý není nic jiného, než množné číslo od slova sudkulát. Že nevíte, co to je? Nu, ani já to nevěděl do té doby, než jsem se o tom poučil z Cimrmanova deníčku. Sudkuláty jsou vedle stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů zástupci dalšího typu krápníků, vyskytujících se v krasových jeskyních. Na rozdíl od prvních třech jsou sudkuláty mohutnější do šířky a nižší do výšky, takže připomínají zkamenělé bochníky chleba a vznikají pouze při velmi specifické kombinaci minerálních látek, obsažených v kapající jeskynní vodě.
Jára Cimrman dále přišel na to, že rystupije a tentoryje (přesněji ristupie a tentorie) nejsou ničím jiným, než obdobou liturgií, tedy bohoslužeb, řídících se přísnými pravidly v tom smyslu, co všechno mají obsahovat a kdo je smí vykonávat. K tomu Jára podotýká, že celá problematika je složitá a rozsáhlá, a pokud by se jí měl zabývat podrobně, bylo by to nad rámec jeho etudy, tedy drobného postřehu. Uvádí pouze, že ristupie a tentorie vznikaly v některých méně známých radikálních protestantských církvích, aby se zásadně odlišily od katolíků. Rozdíly mezi nimi přitom nejsou příliš veliké, pouze například v tom, že ristupické zpěvy bývají melodičtější a plné hlasových kudrlinek na rozdíl od hřmotnějších a monotónnějších zpěvů tentorijských.
Zbývá už tedy poslední větička z pohádky, znějící „tu je kára.“ Podle Járy Cimrmana jde o pojem z geometrie a mám-li být upřímný, moc tomu nerozumím. Předkládám tedy tak, jak to náš velikán uvedl ve své etudě: „Tujekára jest na rozdíl od plošné diagonály úhlopříčkou prostorovou, mající za úkol propojování vrcholů, nesdílejících stejnou rovinu, jíž disponují útvary trojdimenzionální. Ku příkladu budiž uvedeno, že jak krychle stranově pravidelná, tak i kvádr stranově nepravidelný disponuje úhlopříčkami dvanácti, avšak tujekárami toliko čtyřmi.“ Chápete? Nevadí, já taky ne. Jen mi přijde, že tujekára by mohla být něco jako takový provázek, který si natáhnete z kouta pokoje nahoře u stropu vedle okna napříč do protějšího kouta u země vedle dveří tak, abyste se do něj uprostřed místnosti pořád zamotávali.
Na poslední stránce etudy se Jára Cimrman zamýšlí nad tím, zda šlo o pouhou náhodu nebo jestli Božena Němcová zvolila pro svou pohádku záměrně právě tyto čtyři větičky. Dochází k závěru, že šlo o spisovatelčin úmysl, jímž chtěla naznačit, že i obyčejný prosťáček z české vesnice může být moudřejší než kdejaký učenec z centra mocnářství, tedy z Vídně. Vzhledem k poměrům, které tehdy v monarchii panovaly, to nemohla učinit příliš nápadně, a tak zvolila málo používané a prakticky neznámé latinské výrazy, které navíc převtělila do krátkých českých vět.
Závěrem musím uvést, že jsem byl svému investigativnímu zpravodaji nesmírně vděčný za to, že místo rozkrytí politické kauzy objevil právě tento Cimrmanův deník. Kauzy totiž přicházejí a odcházejí, a za čas po nich nikdo ani nevdechne, kdežto tato Cimrmanova etuda, dokládající vzdělanost českého národa, se stane trvalou součástí našeho kulturního dědictví.
