Obrázky nových věcí jsou hezké a povídání o nich bývá líbivé. Každý takový předmět někomu či k něčemu slouží, dokud svůj účel nesplní a nezchátrá, poté se stane nepotřebný. Je vyhozen, roztrhán, pomačkán nebo dočista rozbit a pak už si nikdo nevzpomene, že se na čas stal součástí něčího osudu. Proč ho pak fotit či o něm psát, když už je k ničemu? Anebo naopak proč ne, třeba byl někdy pro někoho důležitý a zaslouží si věnovat ještě alespoň pár prchavých okamžiků.
Třeba to byli milenci, kdo pil svou ranní kávu z těchto dvou kelímků. Tak ať jejich láska neuschne jak listí na podzim.
Tak honem, honem přečíst noviny, vykouřit cigaretu a spěchat za svými povinnostmi. Dočetl ses, človíčku, dobrých zpráv a máš před sebou úspěšný den? Povýšíš, vyhraješ dnes milion nebo tě naopak vyhodí z práce?
Pro koho je tam uvnitř doma? Bedna má zámek, dřív jakýsi materiál či nářadí v ní snad bývalo schované, teď možná už jen myši a pavouci tam přebývají.
Kde je ten holub? Pes ho zakousl. Kde je ten pes? Auto ho srazilo? Kde je to auto? Na vrakovišti. Ne, to žertuji, jen ztratil jedno pírko a pyšně si vykračuje o pár metrů dál. Možná.
Milovali se a hádali. Pak se udobřili a zase milovali a hádali, až se nakonec odstěhovali. Zůstali spolu nebo šel každý svou cestou?
Kolikpak rukou v tobě nervózně listovalo, hledajíce číslo své lásky? Nebo ne lásky, možná pouze nejbližšího autoservisu. Jenže to by nebylo vůbec romantické, spíš jen takové obyčejné a všední.
Pršelo, ochladilo se a přišel skutečný podzim, čas dětských her na zahrádce končí.
Leč nezoufejme, napadne sníh a ten znovu rozzáří oči nejen dětské. A poté zas přijde jaro, krásný čas znovuzrození.
