Celá svá středoškolská léta jsem seděl v lavici se svým dávným kamarádem Frantou, střapatým dobromyslným klučinou, kterému nebyla žádná legrace cizí. Všemožným nástrahám proradných dějepisných letopočtů, matematických operací a dalších záludností ostatních předmětů jsme byli zvyklí čelit z uctivé vzdálenosti předposledního stolku v prostřední řadě. Tam, v místech dostatečně od katedry vzdálených, se nám často i během výuky dařilo tajně hrát naše oblíbené piškvorky nebo rallye na čtverečkovaném papíře.
Onoho prvního září, bylo to, tuším, ve třetím ročníku, jsme oba poněkud zaspali a promeškali tak nejdůležitější okamžiky výběru vhodných míst. Tehdy platilo kam si kdo sedne první den, tak sedí po celý školní rok, pokud ho ovšem třídní náhodou nepřesadí. A tak, když jsme svorně dorazili do třídy, byla již všechna strategická místa obsazená, a nám nezbylo než zvolit ze dvou možností. Buď si sednout každý zvlášť, po jedné volné židli kdesi vzadu by se ještě našlo, nebo se vystavit na přímý dostřel vyučujícím ve druhé lavici naší oblíbené prostřední řady. My jsme však byli hoši vynalézaví, všimli jsme si, že úplně vzadu za poslední lavicí zbývá volný prostor, krátce jsme na sebe mrkli, a bylo nám rázem oběma jasné, jak celou svízelnou situaci vyřešit. Milý stolek jsme prostě vzali, uličkou mezi řadami odvezli až dozadu, přenesli židle a vítězoslavně se usadili, pranic nedbajíce prskání třídního šprta Mirka ze třetí lavice, před nímž se rázem ocitl volný prostor.
Vzápětí vešla naše třídní a matykářka v jedné osobě. Třídní s velkým T. Což o to, přísná to ona byla, a naučit uměla, to ji nelze upřít. Ale zároveň byla mladá a krásná, a my kluci jsme na ní moli nechat své postpubertální oči. Jenže onoho rána zřejmě nebyla nějak naladěná, a milý šprt Mirek, sedící sám, to schytal za nás. „Co je tohle, Tolare, můžete mi to nějak vysvětlit?“ Obořila se na něj, jakmile jsme ji pozdravili povstáním, a máchla rukou směrem k volnému místu mezi prvním a třetím stolkem. Zkrátka a dobře, celá řada se musela posunout o kousek dopředu, ale nikomu jinému než šprtovi Mirkovi to zjevně nevadilo.
Za pár dní o přestávce před matematikou jsme se s Frantou snažili vymyslet, jak co nejsnáze a nejlevněji sehnat novou desku od Deep Purple. Poklidně jsme tuto otázku řešili ve společnosti ještě pár dalších dlouhovlasých spolužáků, když v ten moment mi najednou a bez jakéhokoli předchozího varování přistál na hlavě hadr. Pěkně mokrý a špinavý od křídy.
Na zlomek vteřiny jsem ztuhnul a pak se bleskově rozhlédl, kdože mě to ruší z té důležité debaty. V ten moment jsem ho uviděl, šprt Mirek mi asi nezapomněl lavicový manévr z prvního školního dne, a teď se prozradil útěkem ven ze třídy. V tom náhlém emočním popudu jsem přeslechl zvonek, uchopil milý hadr a vydal se šprta Mirka pronásledovat. Vyběhl jsem ze dveří, uviděl ho, jak prchá sotva pár metrů přede mnou, rozmáchl jsem se a hodil. V době, v níž hadr opisoval svou balistickou dráhu, se stačily seběhnout dvě věci najednou. Šprt Mirek duchapřítomně bleskově uskočil do sousední třídy a zároveň zpoza rohu chodby vyplula naše třídní. Nemohlo to skončit jinak, hadr jí ladně přistál na slušivých tmavomodrých šatech, nechtějte vědět kde, a zanechal jí na nich ošklivou mokrou skvrnu se stopami zbytků křídy.
Přiznám se, že tehdy jsem zcela logicky následující třídní důtky nikterak nelitoval. Vyslechnout si ji z úst tak hezké paní bylo pro mě téměř potěšením.
