O ňadrech, o bačkorách a o jednom neuváženém slibu

„Kdo se vyděsí pohledem na ženská prsa, není chlap, ale bačkora. A platí to o všech velikostech a tvarech (ňader, ne bačkor, aby nedošlo k mejlce).“  

Tak tohle jsem napsal do komentáře pod článek Janě Slaninové, ve kterém psala o ňadrech (ne o svých, aby nedošlo k mejlce). Trochu se to rozvinulo a já jí ještě týž den slíbil, že napíšu článek o bačkorách. A od té chvíle jsem to měl na talíři. „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Říkával kdysi Marcus Porcius Cato klidně i bez souvislosti na konci každého svého projevu. „A co bačkory, prosiiiiiim?“ Čítám teď od Jany klidně i bez souvislosti, když se potkáme v diskusích.

Nojo, jenomže co s tím? Sliby se mají plnit, včetně těch neuvážených od mužů ženám. Dá se však o bačkorách napsat něco, co by mělo aspoň trochu šmrnc? Nebo když už ne šmrnc, tak aby to bylo aspoň smysluplné? No dobře, zkusím něco z vlastní temné minulosti, klidně mě s tím pošlete do háje.

***

Psal se rok 1975. V létě jsem se seznámil se svou manželkou. Podzim se přehnal jako voda, nastal advent a nám dvěma kromě adventu nastal i problém. Oba jsme studovali, manželka měla před maturitou a najednou to vypadalo, že se rozhojníme. Prostě, že nás bude o jednoho víc. Dva, co se ještě nechávají živit od svých rodičů, budou mít najednou třetího. Prostě průšvih, tak co dál? Interrupce nepřicházela v úvahu, sice ani jeden z nás není věřící ve smyslu církevních regulí, ale zapudit tu přicházející duši jsme nechtěli. OK, takže to napřed budeme muset nějak šikovně sdělit rodičům. A dokonce ve dvojím vydání.

„Budou Vánoce, vymyslíme pro ně takové dárky, aby jim došlo, že z nich budou babičky a dědečkové.“ Řekl tehdy jeden z nás. Myslím, že jsem to byl já, přesně si to už nepamatuju.

„A jakmile jim to dojde, tak jim řekneme, že budou mít roztomilou maličkou vnučku Janičku.“ Opáčil ten druhý, nejspíš Soňa. Bylo to moudré, věřili jsme, že miminko holčička zapůsobí v té kritické podstormečkové chvíli na prarodičovské city víc než miminko chlapeček.

„Budoucím dědečkům nadělíme fajfky.“ Napadlo mě po chlapsku.

„A babičkám bačkory, ty se přece k babičkám hodí. Takové ty babičkovské, krásně kostičkované. Kotníkové a se zapínacím kovovým žebříčkem.“ Rozněžnila se Soňa.

To víte, že jsme měli pořádně nahnáno, jak na to rodiče zareagují. Zvlášť Sonin přísný tatík. Ale taky jsme byli zvědaví a moc se začali těšit na tu Janičku.

Jenomže jak se říká, člověk míní, ale pánbůh mění a nakonec bylo všechno jinak. Roli pánaboha převzala právě ta ještě nenarozená Janička. „To by tak hrálo, abych se narodila nějakým dvěma, kteří se sotva znají. A abych jim navíc způsobila průšvih.“ Zkrátka a dobře se rozhodla, že ještě několik let počká. Do doby, až budou moji i Soniny rodiče netrpělivě očekávat nějaké to vnouče. A taky, že se časem dočkali.

Takže to tehdy celé skončilo prozaicky a my se nedozvěděli, jak páni rodičové na ty naše vymyšlenosti zareagují. Žádné fajfky ani bačkory se pod stromeček nedávaly. Proč taky, vnucovat fajfky nekuřákům a babičkovské bačkory šarmantním dámám je přece blbost. Nebo snad ne? 

***

Závěrem ještě na moment zpátky ke slibům a k ňadrům. Vidíte, pánové, takhle to dopadne, když se někdo snaží splnit dámě neuvážený slib. Takže raději dvakrát měř a jednou řež. Totiž ne, chtěl jsem říct, dvakrát rozmýšlej a jednou slibuj. A pokud jde o ta ženská prsa jakýchkoli velikostí a tvarů? Neděsit se, neutíkat, ale naopak chválit a obdivovat, jaká jsou krásná. Vždyť je to přece pravda, zvlášť u těch přirozených. Nebo snad ne?