Nízká nezaměstnanost očima běžného občana

„Máme nejnižší nezaměstnanost v celé unii.“ Tímto zaklínadlem se naši vládnoucí politici ohánějí rádi a často, aby nám a celému světu ukázali, jak jsou dobří.

Statistiky uvádějí, že míra nezaměstnanosti u nás za poslední čtyři roky stále postupně klesá, pokud odhlédneme od sezónních výkyvů. Na počátku letošního roku se přiblížila k hranici pěti procent. Na první pohled tedy veskrze dobrá zpráva. Je tomu skutečně tak pro všechny a za všech okolností?

Na většině míst naší republiky asi skutečně platí, že kdo chce pracovat, ten práci sežene. Měl by samozřejmě počítat s tím, že se mu možná nepodaří sehnat práci v jeho oboru, ba ani takovou, kterou by vykonával rád. To znamená, že se (aspoň dočasně) bude třeba muset spokojit s něčím, co ho vyloženě nebaví a co dělá jen proto, aby se uživil.

Jenomže už při tom shánění a přijímání takové práce se nám tu začíná objevovat první „ale,“ tedy problém. „Nemohu sehnat v práci ve svém oboru, dobře, půjdu někam uklízet, dělat do skladové haly nebo třeba mýt nádobí.“ Řekne si Paní Věra a nastoupí za mizerný plat právě jako ta uklízečka (skutečný příklad ze života). Dělá ve firmě, která má vyhrazená pro uklízečky tři místa. Protože je však nízká míra nezaměstnanosti, třetího člověka na úklid nelze sehnat a jeho místo je dlouhodobě neobsazené. Paní Věra tudíž musí se svou kolegyní zvládnout práci za tři, avšak plat pobírají obě za jednu, firma jim peníze za třetí uklízečku nerozdělí.

Navíc kolegyně paní Věry je lempl, nebojme se použít tento termín, někteří lidé holt takoví jsou. Do práce si chodí, jak se jí zachce a ještě k tomu se moc nepředře. Takže pokud chce mít vedení ve firmě uklizeno, Věřinu kolegyni nevyhodí, protože by na její místo těžko shánělo náhradu. Raději přiřkne větší část svých prostorů k úklidu paní Věře než její kolegyni.

Suma sumárum paní Věra jakožto starý poctivec za nízký plat toho větší část odře sama. Pokud by nezaměstnanost byla vyšší, firma by snáze obsadila zbylá dvě místa kvalitnějšími pracovníky a paní Věra by za stejné peníze dělala pouze tolik práce, kolik jí přísluší.

Leckde se chybějící zaměstnanci nahrazují tak, že se přijímají lidé z ciziny, například z Ukrajiny. V jejich domovině je nižší životní úroveň, oni si sem přijeli vydělat a rádi se spokojí s platem, který je pohledem našich lidí mizerný. Firma tedy problém nedostatku pracovníků dokáže alespoň částečně vyřešit nabíráním cizinců, a naproti tomu si může dovolit platit míň, což odnášejí naši lidé. Toto se týká většinou nespecializovaných, tedy takzvaně „obyčejných“ profesí. Pokud chce firma nějakého odborníka, musí ho zaplatit, ať je to náš občan nebo cizinec. Pokud ho nezaplatí, případně vůbec nesežene, může to v konečném důsledku vést až k nutnosti snížení výroby nebo zbrzdění vývoje.

Další „ale“ z pohledu nízké míry nezaměstnanosti se projevuje vůči spotřebitelům. Ti se v obchodech, v restauracích a na dalších místech setkávají se zaměstnanci nejrůznější kvality. Část (doufám, že většina) jich je dobrých, tedy umí svou práci vykonávat tak, jak je třeba a navíc jsou vstřícní. Najde se však až příliš mnoho takových, kteří se vůči zákazníkovi více či méně otevřeně chovají jako k obtížnému hmyzu. Ty by majitel či vedení podniku s chutí vyhodilo, ale mnohdy si to nemůže dovolit, protože by za ně jen stěží hledalo náhradu.

Co říci závěrem? Nejsem ekonom, ba ani nepracuji v personalistice, pouze rád mluvím s různými lidmi a dívám se na svět očima obyčejného občana. Přesto si myslím, že význam té kouzelné chlubivé věty našich vládnoucích politiků „máme nejnižší nezaměstnanost v celé unii“ je sice pozitivní, ale zdaleka ne všespasitelný. Podle mě by bylo daleko lepší, kdybychom mohli tvrdit, že místo sežene každý, kdo stojí o to poctivě pracovat. A taky, že za tu svou poctivou práci dostane poctivý peníz.