Tyče pražského metra, umístěné uprostřed mezi protějšími dveřmi, připomínají vidlici. Spodní trubka se v určité výšce rozděluje na dvě rovnoběžné a celý výsledek vypadá jako podivný prak na metání banánových slupek po cestujících.
Ve vagónu, do nějž jsem nastoupil odpoledne cestou z práce, se sice žádné banánové slupky nemetaly, ale jeden z těchto praků byl ozdobený obličejíkem mladičké, odhadem tak šestileté dívenky. Její maminka si hověla poblíž na sedačce, soustředěně se věnovala svému mobilu a její dcerka se zjevně nudila. Byla však hádětem neposedným, a tak než aby vyrušovala svou rodičku různými dotazy typu „maminko, proč“ nebo „maminko, jak,“ věnovala se pohybovým aktivitám.
Dlužno dodat, že šlo zřejmě o děvčátko slušně vychované, protože si při svých poskocích, piruetkách a otočkách dávala dobrý pozor, aby nikoho neohrozila. Nicméně ani tato její opatrnost nezabránila jakési starší dámě s přepudrovaným obličejem v tom, aby ji cestou, razící si k jednomu z posledních volných míst neokřikla: „Holčičko, nemůžeš dávat pozor?!?“ Dívenka se jen na moment zarazila, couvla, a poté přesunula své skotačení o kousek dál. Mobilofilní maminka nezareagovala, scénka zřejmě nedosáhla prahu její vnímavosti.
Po chvilce přestalo dívenku dovádění bavit, rozhlížela se kolem sebe, zaostřila zrak na jednu z prakoidních tyčí, přiskočila k ní a vmáčkla svůj obličej do mezery mezi horní trubky. Ty nebyly tak daleko od sebe, aby jimi prošla celá dívenčina hlava, ale dost na to, aby jí vytvořily roztomilé orámování, navíc nahoře ozdobené růžovým kulichem. Dívenka chvilku zvědavě pozorovala okolí, a pak nenápadně vyplázla jazyk na dámu, která ji prve okřikla. Dáma toto gesto sice nezaregistrovala, ale místo ní si jej všimla dívčina maminka, která jako na potvoru zrovna v tu chvíli zvedla na moment oči od svého mobilu. „Hedviko, nevyplazuj ten jazyk,“ pokárala jenom tak mimoděk svou ratolest, a pak se vrátila k důležitým údajům na displeji.
„Hedviko, kolikrát ti mám říkat, že nesmíš vyplazovat jazyk na lidi!“ Přidala rodička na důrazu ve chvíli, když dívenka zopakovala své gesto, tentokrát určené jakémusi mladíkovi, který, byv zamyšlen a možná beznadějně zamilován, vystupoval na poslední chvíli a zavírající se dveře rozrazil kopnutím.
Tentokrát už dívenka Hedvika zareagovala, vysunula hlavu z vidličky, vzdorovitě se podívala na svou rodičku a začala se bránit rozvitými větami: „Ale mami, vždyť ty taky vyplazuješ jazyk. Viděla jsem tě, jak jsi ho vyplázla na smíchovskou babičku tak, aby to neviděla, když přejela prstem po skříni a pak si ho prohlížela. Za chvíli jsi to udělala podruhé, když ti smíchovská babička řekla, že její švestkové knedlíky chutnají tatínkovi víc než ty tvoje. Ale neboj, mami, není to pravda, tatínek tvrdí, že ty tvoje jsou nejlepší na světě. Já ho slyšela a mně chutnají taky.“
Maminka byla vpravdě zaskočená a nevěděla, jak s odpovědí své dcerky naložit. Rezignovaně vsunula mobil do kabelky, trhla hlavou a zřejmě řešila dilema. Váhala, jestli má svou ratolest pokárat za odhalení skutečnosti, že má protivnou tchýni a že na ni doma pokradmu vyplazuje jazyk. Nebo zda ji má naopak pochválit za zastání ohledně knedlíků se švestkovou náplní. Nakonec jako správná matka vše vyřešila tím, že zcela zapomněla na svůj veledůležitý mobil a přivolala Hedviku k sobě na čerstvě uvolněnou sedačku. Z kabelky vytáhla obrázkovou knížku s všemožným domácím zvířectvem a jala se své dceři povídat, jak se o víkendu pojednou na všechny ty slepice, králíky, psy a kočky podívat za babičkou kosteleckou.
A to už je vlastně skoro všechno, z amplionu se ozvalo „Palmovka“ a jak já, tak i dáma s přepudrovaným obličejem jsme se chystali vystoupit. Dlužno dodat, že jsme se u dveří poněkud srazili, byla to moje vina, nebyl jsem dostatečně hbitý, abych dal paní přepudrované přednost a ona mě za tento prohřešek proti bontónu odměnila odstrčením. Hmotnost oné dámy byla dostatečná k tomu, aby mi způsobila pootočení zpět do vagónu a umožnila si všimnout, jak Hedvika na moment vyplázla svůj jazyk směrem k přepudrované podruhé. Neudržel jsem se a dopustil dalšího, tentokrát ještě hrubšího společenského faux pas a na mizející přepudrovanou dámu jsem vyplázl jazyk též. Dívenka si toho všimla, obrátila oči ke své rodičce a s triumfem ve tváři pravila: „Mami, koukej, támhleten pán taky vyplazuje jazyk na lidi.“
V tu chvíli už jsem byl venku z vagónu a další dění uvnitř zahlédl pouze koutkem oka škvírou v zavírajících se dveřích. Nicméně i tak jsem si téměř jistý, že i Hedvičina maminka pod vlivem překotných událostí na kratičký moment vysunula jazyk z úst a pak ho hned zase rychle schovala zpátky.
