Nevychovaná mládež

„Honzo, promiň, že jsem ti minulý týden dala košem, byla jsem nastydlá. Ale ne, nekoukej tak na mě, nebyl to žádný omikron, prostě jsem u maminky spadla do rybníka a odnesla to pořádnou rýmou.“

Maruška uchopila hrnek s tureckou kávou do obou dlaní a zahřívala si ruce tak, jako by jí ze vzpomínky na nechtěnou únorovou koupel začala být zase zima. Ale usmívala se při tom a v očích jí zahráli čertíci, jakoby se těšila, až z ní začnu mámit podrobnosti.

„Maruško, usměj se ještě víc, aby se ti udělaly ve tvářích ty krásné ďolíčky, které se mi na tobě tolik líbí, netrap mou zvědavost a spusť, co jsi to vlastně vyváděla.“

„Ďolíčky, neďolíčky, nezlob, nebo ti nic neřeknu,“ protáhla Maruška pobaveně, s úmyslnou pomalostí si vychutnala několik soust sladkého větrníku a teprve potom se dala do řeči.

***

Honzo, o maminčině kříženém vlčákovi Robertovi jsem ti vykládala už několikrát, ale ještě jsem ti neřekla, jak to má pěkně v hlavě srovnané. Jako každý správně vychovaný pes považuje mojí maminku za vůdkyni smečky a poslouchá ji na slovo, že by z něj měl radost dokonce i pan Desenský. Jenomže už by ho asi nepotěšilo, jak Robert neposlouchá mě nebo Frantu, protože nás prostě bere jen jako členy spřátelené smečky a nevidí důvod, proč by měl respektovat naše rozmary.

No nic, začnu raději od začátku, abych to moc nezamotala. První únorový víkend jsme s Frantou zajeli za mojí osmdesátiletou maminkou do jižních Čech. Rozhodla se pro předjarní úklid chalupy, tak jsme měli v sobotu co dělat, abychom to tam dali ve třech do pořádku, a neděli jsme si naplánovali jako volný den. Když jsme se vykutáleli z pelechu, bylo pomalu devět, snídali a kafovali do desíti, oběd měli hotový od soboty, a tak jsme se rozhodli, že by nám neuškodila menší procházka.

„Franto, půjdeš s námi?“ Zeptala jsem se toho svého, ale on tohle courání nemá rád, říká, že chodíme moc pomalu a je mu s námi zima. Raději se tedy s nůžkami v ruce pustil do zástřihu keřů na zahrádce, a my dvě s maminkou vyrazily, Roberta jsme pochopitelně vzaly s sebou. Bylo to bezva pocourání, byly jsme vlastně rády, že Franta zůstal doma, řekly si spolu spoustu holčičích drbů, Robert se vylítal a zpátky jsme se vracely přes hráz rybníka.

Honzo, některé věci nemám ráda, a jak jsme se blížily k jedné z laviček na té hrázi, měla jsem rázem po náladě. Seděli na ni dva výrostci, mohlo jim být tak sotva patnáct. Teda seděli na opěradle, zablácené boty měli na sedáku a kouřili cigára. Měli s sebou nějaký přehrávač, ze kterého na celý rybník duněl rap, doprovázený jen jejich obhroublým výrazivem. Asi jsem stará bába, Honzo, tohle nemám ráda a rapu nerozumím, to přece není žádná muzika, jen vyrážení skřeků za doprovodu počítačem vymyšleného zvuku. Měla jsem sto chutí těm nevychovancům něco říct, jakože na tu lavičku si sedají i jiní lidé, tak aby si dali nohy dolů, aby si ta sprostá slova strčili někam, a aby to ztišili, protože ne každému se tohle vyřvávání líbí. Ale ovládla jsem se, řekla si, ať si je když tak zkrotí jejich rodiče, mávla jsem rukou, jen na ně cosi zavrčela a šla dál za maminkou, abychom byly co nejdřív pryč od toho kraválu.

Jenomže to jsem ještě netušila, co se stane. Do rybníka akorát pod nás pod hráz, která je strmá a vysoká skoro dva metry, zrovna přiletěly dvě kachny a Robert se najednou zbláznil. On jim sice neublíží, ale rád je prohání, a jak je uviděl, rozběhl se od nás pryč, snad tam za nimi chtěl slézt.

„Roberte, ke mně!“ Křikla jsem na něj, ale on mě ignoroval a běžel dál. Já si řekla, že jestli sjede až dolů k vodě, nebude se pak moct tím bahnem vyškrábat zpátky, a rozběhla jsem se za ním, abych ho zarazila. Už jsme byli skoro na hraně hráze nad vodou, já šahala po jeho obojku, když najednou maminka křikla: „Roberte, k noze!“ Ji ten pes poslechnul okamžitě, otočil se jak na obrtlíku, krátce štěknul a běžel zpátky. Jenomže, Honzo, mně blesklo hlavou: „proč poslechne ji a mě ne?“ Zlomek vteřiny jsem zaváhala, najednou byla na hraně hráze a už jela napřed po nohou a pak po zadku dolů do vody, to víš, tahle kila jen tak snadno nezastavíš (v tu chvíli si Maruška majetnicky poplácala boky).

Nedovedeš si představit, jaká mi v té vodě, pokryté ledovou tříští, byla zima, ani tyhle faldy mě nedokázaly zahřát (teď si Maruška pro změnu promnula své rozkošné faldíky na břiše). Já vím, že zimní koupání je dneska v módě, ale marná sláva, bába z ledu ze mě nikdy nebude. Pod hrází jsem nestačila, a ačkoli normálně plavu jako ryba, plácala jsem se v té ledárně jako vorvaň na suchu a kabát mě táhl dolů. Nějak jsem se doplácala zpátky ke hrázi, ale nevěděla jak ven, je to tam prudké a není se čeho chytit. Maminka stála nahoře, zoufale kroutila hlavou a snažila se volat Frantovi, ale ten to nebral, protože stříhal ty keře, mobil měl v chalupě a neslyšel ho.

Když už jsem si myslela, že tam snad zmrznu, Honzo, najednou se nade mnou objevili ti dva výrostci, co prve seděli na opěradle lavičky, bavili se sprostě, kouřili a vyřvávali s rapem. Jeden se chytil rukama mladého stromku, co stál na hraně hráze pár metrů stranou, než jsem spadla. Lehnul si na břicho, nohy spustil dolů, že mu čouhaly akorát kousek nad hladinu a křičel: „jó, jó, chyťte sé“. Druhý sjel z hráze jako fretka, skočil za mnou do té ledárny a rukama mě postrkoval k nohám toho prvního. No, řeknu ti, nějak jsme se vyškrábali nahoru, já s velkým hekáním, kluci s lehkostí jim vlastní, dva jsme byli mokří jak myši a všichni tři obalení blátem, že bychom mohli svorně strašit malé děti.

Maminka jen spráskla ruce, všechny nás hnala šupem do své chalupy, naštěstí je to jen kousek. Robert zřejmě musel nějak vycítit, že má na celé té maškarádě svůj podíl, styděl se a coural se za námi se svěšeným ocasem. No, abych to zkrátila, Honzo, maminka někde vyčarovala náhradní oblečení, všichni jsme se usušili a zahřáli u kamen.

„Ale paní, to by přece udělal každej,“ řeknul pak na odchodu ten kluk, co za mnou skočil do vody. „Jó, jó, každej,“ zopakoval po něm ten, který ležel na břiše z hráze dolů. „A tyhle hadry dovalíme zpátky hned zejtra.“ „Jó, jó, hned zejtra,“ dodali oba na rozloučenou, popadli svůj teď už dávno vypnutý přehrávač a zmizeli jak pára nad hrncem.“

***

„Maruško, přiznám se bez mučení, že jsem měl o tebe nejdřív strach, ale nakonec jsi mě pobavila, to ti teda povím,“ vypadlo za mě, jakmile má krásná kamarádka skončila své povídání.

„Pobavila, depobavila, Hodzo, bděla jseb z toho pořáddou rýbu a celý týded radši zůstala zalezlá doba s horkýb čajeb, abych dikoho dedekazila,“ zadeklamovala zvesela Maruška s nosem sevřeným mezi palcem a ukazovákem. Pak zvážněla: „Ale jedno ti řeknu, zdání klame a já poznala, že nemůžu soudit lidi podle prvního dojmu. Sedět tam místo těch rošťáků například dva nevšímaví slušňáci s kravatami, s vybranou mluvou a třeba s Mozartovou muzikou, mohla jsem být v tu chvíli utopená.“

Zamrazilo mě. Při představě, kolik mezi námi běhá lidí, kteří se starají jen o sebe a vůči druhým jsou neteční, jsem se tentokrát doopravdy vylekal a uvědomil si, jak je ošidné odsuzovat někoho jen podle toho, že je mladý či starý nebo že dělá něco, co se nám zrovna moc nelíbí. Asi jsem se při tom zatvářil dost zoufale a Maruška se mě jala konejšit: „Honzóóó, nic si z toho nedělej, vždyť se mi nic nestalo a už jsem zase zdravá. A dopij to kafe, už musíme jít.“