Tento článek je zamyšlením nad jedním tajemstvím mezi nebem a zemí, a pokusem o jeho srovnání s lidským vnímáním ve chvílích, kdy se mozek nachází ve fázi alfa.
Začněme z čistě obyčejného a tak trochu technického konce. „Když jdu spát, dávám si na noční stolek kus papíru a tužku,“ řekl mi před léty jeden můj kolega vývojář IT, a pokračoval: „Pokud si s něčím nevím rady a nemohu to vymyslet, tak se mi často stává, že mě řešení napadne v polospánku. Hned si ho zapíšu, abych to nezaspal.“
Postupem času mi o tomto zvláštním jevu vyprávělo více lidí, netýkal se jen oboru IT, ale též zapeklitých problémů z různých oblastí lidského konání. A pak se jednoho krásného dne něco podobného stalo i mně. Už nevím, co jsem to tehdy řešil, trápil jsem se s tím několik dní, až najednou večer při usínání mě to napadlo. Na nočním stolku jsem tužku a papír neměl, tak jsem se násilně vytrhl z toho slastného propadání do snu a běžel si to napsat ke stolu.
Při usínání prochází lidský mozek fází alfa, v níž jsme uvolnění a zároveň schopni přijímat nové informace, vědomí je v souladu s podvědomím. Ještě můžeme zpracovávat vnější podněty, které přicházejí k našim smyslům, ale nevšímáme si jich, případně je vnímáme poněkud zkresleně. Nebo možná lépe řečeno jinak, než jak jsme zvyklí za bdělého stavu. Nu a v této fázi nás občas napadají věci, o nichž by se s trochou nadsázky dalo říct, že nás osvítil duch svatý.
Nyní se přesuňme na druhý konec, do rovin tajemných a nepoznaných, abychom se posléze pokusili potkat někde uprostřed. Jedna moje známá, která se těmito věcmi zabývá a jíž si velice vážím, mi vyprávěla, že si nedovedu představit, kolik různých bytostí se pohybuje okolo nás, aniž o tom víme. Pravila, že jsou mezi nimi i takové, které nás doprovázejí na každém kroku a snaží se nám radit. Nejen v otázkách důležitých životních rozhodnutí, ale i v každodenních, řekněme docela obyčejných situacích. Jenže to má jeden háček, pokud člověk není jasnovidec nebo alespoň silně vnímavý, tak nejenže je nevidí, ale ani jejich dobře míněné rady nedokáže postřehnout.
Nepatřím mezi jasnovidce, ani mě osud neobdařil potřebnou vnímavostí, takže nejsem schopný žádné takové bytosti uzřít, ba ani nijak pocítit jejich projevy. To však neznamená, že bych byl přesvědčen o tom, že neexistují, ba ani že bych v ně slepě věřil. Řídím se pravidlem, že pokud člověk něco není schopen rozpoznat, tak nemůže s určitostí tvrdit, že to je nebo není. Jako třeba mikrob, zbyl na tom stole nějaký poté, co jsme jej otřeli dezinfekcí? Bez mikroskopu to nezjistíme.
A tak mě napadá, pokud ti naši průvodci, nehmotní rádcové skutečně existují, není pro náš mozek alfa fáze tím obrazně řečeno mikroskopem, jehož pomocí můžeme občas jejich pomoc postřehnout? Potom by věta, že nás osvítil duch svatý, už nebyla zdaleka takovou nadsázkou, s jakou se obvykle používá.
Pokud je tomu tak, jasnovidci je vidí za plného vědomí a vnímaví lidé jejich podněty snáze zachytí, neměli bychom se my „obyčejní“ alespoň pokusit též je postřehnout? Možná by pomohlo, kdybychom se snažili být více vnímaví k sobě navzájem, k citům, pocitům a potřebám lidí v našem okolí. Pak bychom možná byli občas schopni zachytit podněty těchto nehmotných bytostí i bez pomoci mikroskopu, jímž nám je alfa fáze našich mozků.
