„Franta mě podezírá, že mu zahejbám... Ne, počkej, vím, na co se mě chceš zeptat, fakt k tomu nemá důvod... Věř mi, jsi asi jedinej, komu bych to řekla, ty bys mě neprásknul...“
Maruška byla fakt špatná. Odevzdaně se sesunula do maličkého křesílka v koutě vinárny, kam spolu občas zaskočíme, než se v podvečer rozutečeme ke svým drahým polovičkám. Prakticky nenamalovaná, pod očima těžké kruhy od nevyspání, šibalské uhlíky krásných velkých očí pohaslé. Navzdory tomu všemu jí to moc slušelo, byla takovým unaveným způsobem krásná. „Honzo, dnes radši jenom to kafe, na alkohol nemám ani pomyšlení,“ varovala mě předem, jakmile se k našemu stolečku blížil číšník.
Potřebovala to ze sebe dostat ven a mým úkolem bylo stát se na chvilku vrbou. Čekala na to, a tak jsem se jí po objednání dvou turků pověsil na rty.
„Víš, Honzo, je to víc jak týden, co jsem v noci nepřišla domů. Byla jsem u Majky, možná si vzpomeneš, už jsem ti o ní vyprávěla dřív. Teď ji vyhodili z práce, nějak to nemohla ustát, tak jsme to rozebíraly, popíjely a najednou byla fůra hodin. Volala jsem Frantovi, jestli by pro mě přijel, nevzal mi to, asi už spal. Tak jsem si chtěla vzít taxíka, ale Majka, že otevře ještě jednu láhev, ať u ní pak přespím. Kývla jsem, Frantovi jsem zkusila zavolat ještě asi dvakrát, ale nic, tak jsem mu poslala zprávu, kde jsem a ať se na mě nezlobí...“
Maruška zmlkla. Nedivil jsem se jí, při pohledu na můj napůl překvapený a napůl nablblý výraz by musel zmlknout i ten nejzdatnější řečník. Frantu trochu znám, je to fajn chlap, sice možná občas maličko bručoun, ale že by kvůli tomuhle Marušku podezíral z nevěry, to bych fakt nečekal.
„Ne, počkej, Honzo, to není všechno.“ Opatrně se napila kávy, trochu se jí přitom třásla ruka, až hrnek zacinkal o podšálek. „Druhý den jsme se pohádali. Franta na mě vyjel, že jsem se někde tahala s cizím chlapem a já se nechtěla dát. Urazil se a šel spát do obýváku.“
„Jenomže potom mi došlo, že jsem se v poslední době často zdržela v práci, párkrát jsem přišla až kolem desátý. Měli jsme po reorganizaci, několik věcí nesedělo, tak jsme to museli dávat do kupy. Domů jsem chodila utahaná a naštvaná, no však víš, co chci říct. Tohle mi docvaklo až po tý hádce, došlo mi, že si to Franta asi spojil dohromady a já se začala cejtit provinilá. A tak jsem se rozhodla, že mu to všechno vynahradím.“
Začal jsem tušit, která bije. Ženy umí být rafinované nejen ve zlém, ale i v tom dobrém, až to my chlapi občas nedokážeme pobrat najednou. Chtěl jsem Marušku nějak povzbudit, tak jsem se uchýlil k naivní otázce: „A Franta to nepochopil, viď?“
„No, víš, jak jsem byla ráno jako saň a pak mi došlo, že jsem vůči němu asi nespravedlivá, tak na něj večer doma čekal anděl. Domů jsem přišla brzo, usmažila řízky z krkovičky, ty má moc rád, nakoupila lahváče, načinčala se a byla na něj hrozně milá. Zakousnul se do těch řízků, zapíjel Plzínkou a nasadil výraz jídelní blaženosti, to já poznám. Už jsem si myslela, že je to za náma, měla jsem radost a chtěla jsem to ještě podtrhnout, že jako večer, až bude chtít...“ Maruška se zarazila v půlce věty a jen rezignovaně mávla rukou. „Honzo, promiň, že tě krmím svým špinavým prádlem, ale já nevím, co mám dělat.“ Kývl jsem na číšníka a objednal dva větrníky, cukr obaluje obnažená nervová zakončení.“
„Radši to zkrátím, Honzo, Franta po tom mým blbým svůdným gestu praštil s příborem. Zamumlal něco ve smyslu, jakože takovým vrkáním se nenechá zmást. Zůstal spát v tom obýváku, skoro se mnou nepromluví a když na něj zkouším bejt milá, tak jenom zavrčí, ať si jdu za tím svým.“
Marušce došla řeč. Nepřítomně si uďobla z větrníku, jakoby ani nevěděla, jak vybranou lahůdku má před sebou a celá se stáhla do sebe. Chtěl jsem té holce nějak pomoct, ale nevěděl jsem jak. Přišlo mi jich líto obou, až doteď to byla taková prima sehraná dvojka a najednou mají problém. Asi jsem uvažoval nahlas a aniž si to uvědomil, tiše jsem zopakoval slovo problém.
Podívala se na mě, doširoka otevřela oči a ve tváři se jí objevil výraz poznání. „Honzo, teď mi něco došlo. Tys mi dokázal poradit a ani o tom nevíš.“ Teď jsem pro změnu já otevřel oči, div mi nevypadly z důlků: „Cože? Moruško, jsi v pořádku?“
Ale to už naproti mně najednou seděla úplně jiná ženská. Než jsem se stačil vzpamatovat, ustaraná a napůl zoufalá Maruška se vytratila a její místo zaujala sebejistá a odhodlaná. „Franta se trápí něčím úplně jiným a tahle má peripetie mu jenom dodala. Už delší dobu to na něm pozoruju a tuším, ale jistotu nemám. On se mi se svými zdravotními problémy nikdy nechtěl moc svěřovat, prý aby mi nedělal starosti.“
Maruška ve spěchu zhltla větrník, najednou byla plná energie, jakoby přesně věděla, co musí udělat a bylo jí jasné, že tak musí učinit co nejdřív. „Promiň, já letím,“ zarazila se jen na moment, aby mi vlepila měkkou kamarádskou pusu a zmizela mi z očí.
***
Poté jsem se s Maruškou delší čas neviděl ani neslyšel, až mi od dní těsně před Velikonocemi přišla esemeska: Franta je OK, přišly výsledky z histolky, to znaménko, co se mu udělalo v podpaží, je neškodné. Pojď po svátcích na kafe, dlužím ti. Dík, Mar. PS: Užij si Velik.
Zíral jsem na displej mobilu a chvilku mi trvalo, než jsem pochopil souvislosti. Ženské uvažování je holt asi skutečně odlišné od toho našeho mužského. Bohudík.
