Nu, chápu, že za vzniklé situace bych se za něj zastydět měl. Nicméně neučinil jsem tak, přestože mi bylo jasné, že se to lidem z mého okolí nebude líbit a že se mi možná začnou vyhýbat.
Můj organizmus má takovou jednu drobnou zvláštnost, žaludek se budí zhruba až hodinu po mém procitnutí. Zvykl jsem si na to už dávno a abych ho netrápil, kupuju si snídani cestou do práce. Chodím tam celkem brzo, takže ta chvilku klidu na ranní požvýkání se před začátkem pracovního ruchu vždycky najde.
Dneska se na mě z regálu usmíval můj oblíbený sýr president. „Sáhni po mně, kup si mě, udělám ti v žaludku jako v pokojíčku,“ žadonil a já pochopitelně neodolal. K němu dva křupavé rohlíčky a pak už jsem se jen těšil na ten gurmánský koncert.
President mě nezklamal, byl vynikající, takový pořádně uleželý, že se na jazyku jen rozplýval. Zlepšil mi náladu po ranním návalu v dopravních prostředcích a já se chystal zvesela pustit do práce.
Otevřely se dveře a vstoupil šéf: „Honzo, potřeboval bych, abys dneska rychle ...“ Zarazil se, nakrčil nos, začenichal jako ohař a vypadnul. Za pět minut mi od něj přišel mail, ve kterém mi psal, cože to vlastně mám dnes rychle udělat.
Chvilku po šéfovi dorazila kolegyně Hanka s prosbou: „Honzo, mohl bys mě založit kafem? Já si ho zapomněla koupit a jak se znám, bez ranního lomcováku budu celý den k ničemu.“ Začala pěkně zhurta, to kafe asi opravdu potřebovala. Během těch dvou krátkých vět se jí však rasance stačila vytratit z hlasu, ke konci už spíš jen tiše koktala. A taky výrazně zbledla, až jsem o ni dostal strach a chtěl se zeptat, jestli jí něco není. Nedala mi však šanci, než jsem stačil cokoli říct, otočila se na podpatku a zmizela.
Bylo mi to všechno nějaké podezřelé. Nejdřív uteče šéf, teď Hanka, děje se něco? Nemám na sobě noční úbor? Nezapomněl jsem si zapnout poklopec? Leč zběžná sebekontrola žádný takový mravní poklesek neodhalila.
Pár minut po Hančině odchodu se objevil kolega Jirka. Upřímný rázný chlapík, který nikdy nechodí dlouho okolo horké kaše. Ostře nasál vzduch, zamračil se a pronesl nepublikovatelnou větu, kterou mohu jen opsat. Oslovil mě v ní jménem a zeptal se, jestli jsem náhodou nezapomněl opustit kancelář před vyměšováním pevného produktu.
V tu ránu mi to došlo, bylo mi jasné, že za všechno může president. Byl opravdu zralý a než jsem ho stihl sníst, zaplnil celou místnost svým nenapodobitelným odérem.
Nicméně já se za svého presidenta nestydím. Je to můj oblíbenec a ta trocha smradu, kterou okolo sebe dokáže způsobit, se rychle vyvětrá. Škoda jen, že něco podobného nemůžu říct také o prezidentovi.
