„Jirko, musíš se dobře učit, ty se rukama rozhodně neuživíš,“ kladli mu na srdce rodiče, už když byl malý. Jeho tátu mistra elektrikáře to obzvlášť mrzelo, protože jeho syn nedokázal bez střepů ani vyměnit žárovku.
Jirku jeho „oboustranná levorukost“ zezačátku moc netrápila. Co mu pánbůh odepřel na šikovnosti, to mu vynahradil jinde a Jirka postupně procházel školami bez zaškobrtnutí. Vystudoval, nastoupil slibné místo v kanceláři a odstěhoval se od svých rodičů.
Problémy nastaly, až když se začal poohlížet po nějakém vážnějším vztahu. Většina dívek to vzdala hned při první návštěvě u něj doma, nedokázal ani uvařit kafe, aniž by na kuchyňské lince nevytvořil pořádnou kaluž horké vody. Některé mu utekly hned na první schůzce, když jim převrhl skleničku s červeným vínem do klína.
Nakonec se však objevila Monika, odvážná toť žena. Nenápadná drobná hnědovláska, která ho dokázala brát takového, jaký byl, a jeho nešikovnost odbývala shovívavým úsměvem: „Neboj, však to spolu zvládneme. Ty budeš prostě živit rodinu hlavou a já obstarám to ostatní.“
Léta společného života ukázala, že Monika nebyla pouze odvážná, ale navíc i moudrá. Jirka se vypracoval na šéfa velkého oddělení, s Monikou si pořídili pohodlné bydlení a jejich dvojčata podědila mozek po otci a ruce po matce.
***
„Miláčku, viď, že by ti nevadilo, kdybychom si moji maminku nastěhovali sem k nám? Ona to už s těmi svými koleny sama těžko zvládá a u nás by jí bylo po všech stránkách líp.“ Jirka s návrhem své ženy souhlasil, Moničinu maminku Jarušku měl rád. Byla to vlídná osůbka, která se k jeho nešikovnosti stavěla se stejnou shovívavostí jako jeho žena. Když něco náhodou pokazil, škádlívala ho slovy: „Nevadí, Jiříku, vždyť přece nemusíš umět všechno jako my ženské.“ A přitom pokaždé nápadně mrkla na svou dceru, která vypadala, jako její kopie v mladším vydání.
Dvojčata vylétla z hnízda a babička Jaruška se zabydlela v domácnosti svých mladých. Zpočátku ještě dokázala Monice hodně pomáhat s domácností, ale choroba jejích kolen postupovala neúprosně dál, až ji připoutala na invalidní vozík. Svůj stav však zvládala s neuvěřitelným optimizmem a dokonce se v její hlavě zrodil tajný plán.
„Jiříku, pojď sem, dneska tě naučím vařit kafe.“ Mrkla na svého zeťáka, jakmile Monika vypadla na večerní cvičení. „Jaruš, moc rád ti ho udělám, ale víš, že riskuješ tu svou novou sukni?“ „Ne počkej, myslím to vážně, podívej. Nesmíš se snažit dělat všechno najednou. Hezky pomalu nejdřív vyndej dva šálky, dáš si taky, že jo? Ne, počkej, plechovku s kávou vezmi do ruky, až budeš mít vyndané lžičky ze šuplíku, nesnaž se dělat dvě věci zároveň. Tak, dobře, pomalu... Neber ten tácek s plnými šálky do ruky dřív, než odložíš varnou konvici...“
Napoprvé mu to přišlo trochu trapné, ale kafe uvařil bez nehody. Napodruhé, když byla Monika dva dny služebně pryč a on dokázal ohřát večeři bez opaření ruky, ho to začalo bavit. A pak najednou zjistil, že to je vlastně docela jednoduché, jenom nesmí být při všem tak zbrklý. „Jaruško, můžeš mi vysvětlit, proč jsem na to nedokázal přijít už dávno?“ Byl za to své tchýňce upřímně vděčný. „To víš, v tomhle jsi musel počkat na starou bábu.“ Smála se a byla ráda, že může být aspoň v něčem užitečná.
***
Idylické soužití těch tří skončilo ve chvíli, když se jednoho večera Monika vracela ze cvičení. Byla přetažená a přecenila své síly, hnala se jako o závod, aby byla doma co nejdřív, mikrospánek za volantem, smrtelná nehoda. Netrpěla, bylo to rychlé.
„Jiříku, nejlepší bude, když mě dáš někam do starobince.“ Navrhla Jaruška, když měli nejhorší týdny za sebou. „Přece si nepověsíš na krk starou nemohoucí babiznu. Ty se časem znovu oženíš a já už se můžu tak akorát chystat tam na druhou stranu za Monikou.“
Jirka mlčel. Tohle rozhodně nechtěl. Jejich děti žily své vlastní životy, rodiče už neměl a Jaruška byla jediná, kdo mu zbyl. Byla tak podobná jeho milované Monice. Vzhledem i povahou. Stejný úsměv, stejná gesta, dokonce i stejné slzy, těch bylo v poslední době nejvíc.
Vzal ji za ruku. „V žádném případě, Jaruško, to si radši zařídím takovou práci, abych měl víc času a mohl se o tebe pořádně starat.“
Jinou práci si ani hledat nemusel, byl překvapený, co všechno dokáže tchýňka na vozíku zvládnout. Též ona byla překvapená, od chvíle první nerozlité kávy na sobě Jiří pořádně zapracoval a teď už dokonce uměl vygruntovat celý dům, aniž přitom způsobil potopu, požár nebo zemětřesení.
Jenomže jak běžel čas, najednou začali být ti dva vůči sobě plaší. Když Jirka pomáhal Jarušce z křesla, jakoby se jí najednou bál byť zlehka dotknout. Když se jejich pohledy náhodou střetly, Jaruška rychle sklopila zrak studem. „To přece nejde, nemůžu ji chtít mít rád, vždyť je o generaci starší a myslela by si, že jsem nějaký zvrhlík,“ trápil se on. „Neblázni, bábo, nemůžeš se do něj na stará kolena zamilovat, musíš ho nechat nějaké mladší,“ krotila ona sebe.
Kdysi před léty Monika svěřila své mamince, co znamenají ta maličká srdíčka, namalovaná rtěnkou v rohu zrcadla v koupelně: „Víš mami, to je takový náš tajný signál. Když jeden z nás zatouží po tom druhém, tak ho tam namaluje. A když k němu ten druhý přimaluje další, tak... Ale pst, mami, nikomu to neříkej.“
Když už to vypadalo, že se Jaruška s Jirkou začnou navzájem vyhýbat jeden druhému, objevilo se najednou po dlouhé době ve spodním růžku zrcadla v koupelně srdíčko. Bylo tak droboučké, jako by se jeho autor styděl, že ho tam vůbec udělal. Netuším, kdo z nich jako první sebral odvahu ho tam nakreslit, na tom nezáleží. Hlavní je, že ten druhý k němu přimaloval to své.
