Zdaleka nejde jen o těla žen mladých a štíhlých. A už vůbec ne o těla, která jsou v duchu dnešních trendů „vylepšená“ silikonem a dalšími nákladnými zásahy plastických chirurgů. Takto upravená těla spíš mnohého muže odpuzují.
Mimochodem, pánové, viděli jste někdy nahou modelku? Myslím takovou tu echt, která po dobu celé své kariéry balancuje na hranici anorexie? Já tedy naštěstí jen na obrázku, ale stačilo mi to jednou. Myslím, že požadavky na moderní krásu spíš pohled na ženské tělo kazí. Dokonce i dnes tolik oblíbené vyholování nejintimnějších partií ubírá ženě cosi na celistvosti.
Zavřeme na chvilku oči, pánové a představme si nahou ženu, skrytou za jemně matným sklem sprchového koutu. Vidíme siluetu hlavy, paží, trupu, ňader, boků a nohou. A tam někam doprostřed kousek pod pás ten tmavší trojúhelníček prostě patří. Nebo snad ne?
A pokud jde o tu štíhlost. Nyní si představme, že ta žena vyšla ze sprchového koutu, oblékla se do lehkých těsně přiléhavých šatů a jde vám v ústrety s tajuplným mnohoslibným úsměvem. Jakou postavu ty šaty obepínají? Je štíhlá jako proutek? Má výraznější boky nebo jsou dokonce „jako skříň,“ jak se zpívá v jedné písni? Má nožky laňky nebo sloupky barokní? Teď se na chvilku otočí, vidíme ji z profilu, jak zvedne ruce a prohrábne si vlasy. Vzedmou se její šaty pohybem velkých ňader nebo se jen zlehka zavlní? A co bříško a pozadí? Prolne se postava nad a pod pasem do výrazného S anebo zůstane přímá? Věřím, pánové, že pro každého z nás se pod těmi šaty ukrývá žena s trochu jinou postavou. Že není takové, která by se v představách někoho z nás neobjevila.
Nu a jak je to s věkem? Postupme v našich představách ještě o kousek dál a laskejme nyní onu ženu ve svém náručí. Jaká je její pleť? Je pevná v rozpuku svého mládí? Nebo pod dlaněmi pocítíme spoustu prožitých let? Ve tváři vrásky od starostí, na břiše jizvičky po těhotenství, na ňadrech tvar zralosti a po celém těle stopy každodenní dřiny? A opět, každý z nás si představuje ženu trochu jinak starou, od čerstvě dospělých až po ty, které mají za sebou pořádný kus cesty životem.
A víte, pánové, co je vůbec nejlepší? Ano, pokud namítnete, že se ptám hloupě, tak máte pravdu. Každý z nás přece ví, že nejfantastičtější je, když ta, která se zjevila v našich představách je tou naší vlastní. Tou skutečnou, kterou můžeme denně vídat nahou přes matné sklo sprchového koutu. Tou, jež se k nám občas blíží v přiléhavých šatičkách a pak se od nás nechá laskat v náručí. A potom, úplně nakonec nám slastně usíná stočená do klubíčka s hlavou položenou na našem rameni. Pro někoho z nás je mladá a štíhlá, pro jiného zralá a vypolštářkovaná. Leč pro všechny stále nahá a ještě krásnější, než byla před chvílí pod tou sprchou.
PS: Je mi jasné, že jsem tímto článkem porušil hned několik zásad dnešní takzvané korektnosti. Feministky mě mohou nařknout ze sexizmu, protože hledím na ženu jako na objekt mužského sexuálního chtíče. „Me too-istky“ si mohou mé řádky vztáhnout na sebe a cítit se jimi sexuálně obtěžovány. Propagátoři komerční krásy, plastičtí chirurgové a prodejci přípravků na hubnutí mohou pro změnu tvrdit, že jim kazím kšefty.
Přesto všechno však pevně věřím, že normální ženy bez rozdílu věku a proporcí dobře vědí a vždy vědět budou, že jsou pro nás muže tím nejkrásnějším, co kdy příroda dokázala stvořit.
