Není manžel jako manžel

„To, co ti dneska řeknu, jsem zažila v sobotu při nakupování a přiznám se, že mi pak bylo smutno.“ Těmito slovy mě uvítala Maruška v cukrárně a tvářila se, že dokud to ze sebe nevysype, nebude si moct vychutnat kávu s větrníkem.

„Tak spusť, malebně oblá krasavice, princezno mých nejtajnějších snů,“ neodpustil jsem si drobný kompliment pro odlehčení okamžiku, a obdařil jsem svou kamarádku povzbudivým úsměvem.

„No jo, já vím, ty už jinej nebudeš,“ zacukalo Marušce v koutcích. „Ale asi máš pravdu, chybělo by mi to.“ Potom však zvážněla a pustila se do vyprávění.

***

Hned po snídani jsem úplně zbytečně vyjela na Frantu. Už nějaký čas mi sliboval umýt okna, pořád se k tomu neměl, a když mi nabídnul, že zajede nakoupit, brala jsem to jen jako další vytáčku. Stejně si radši nakupuju sama, protože vezmu i věci, které mě napadnou až na místě a ne, když si doma sepisuju seznam. Tak jsem mu odsekla, že to zvládnu i bez něj a aby se radši pustil do těch oken. Franta mi na to neodpověděl, asi si pomyslel něco o protivné ženské a jen pokýval hlavou. No a já vzala tašky, nasedla do auta a vyrazila dolů s kopce směr Anděl.

V krámě se mi trochu zlepšila nálada, došlo mi, že jsem to asi přehnala a v regálu s uzeným masem jsem našla takový pěkný kousek akorát na šunkofleky. Je to rychlé jídlo, Franta ho má rád, tak jsem to vzala jako inspiraci pro oběd a postupovala dál, až jsem měla plný vozík a zaplatila u kasy.

Za pokladnami je takový podlouhlý pultík, na který jsem si dala tašky a přendávala do nich zboží z vozíku. Periferním viděním jsem zaregistrovala čipernou babku snad o deset let starší než já, jak jede s vozíkem ke mně a též si chce uklidit nákup. „Jen pojďte sem, já vám udělám místo, stejně se tu zbytečně roztahuju,“ pobídla jsem ji a trošku uhnula se svými taškami i sama se svou rozměrnou postavou.

Babka mi poděkovala, vmáčkla se vedle mě, místo tašek měla jen baťoh na záda, úplně ho nacpala svým nákupem a zbyly jí dvě porce zataveného hotového jídla, které se jí tam už nevešly. Dala je teda do průhledného pytlíku, jak se dávají rohlíky nebo ovoce, otočila se ke mně a řekla: „Jestli mě uvidí sousedka z přízemí, tak se dostanu do řečí, že jsem kuchařka a doma neumím uvařit pořádnej oběd. Ale mě je to jedno, manžel má tohle jídlo rád a já si potřebuju od toho vaření za celej tejden taky trochu odpočinout.“

Překvapila mě, Honzo, tak jsem se jí zeptala, proč ještě chodí do práce. Načež ona mi odpověděla: „Jó, milá paní, sice bych se na to mohla už dávno vykašlat, ale život je drahej, zvlášť když...“ Zbytek věty nechala viset ve vzduchu a místo toho řekla: „No, auto mám v servisu, tak budu muset jet domů stojednadevadesátkou, vzala jsem si teda místo tašek baťoh a nedošlo mi, že se mi do něj všechno nevejde.“

„A kde vlastně bydlíte?“ Zeptala jsem se jí. Ten autobus totiž jezdí okolo nás, tak mě napadlo, že bych jí mohla odvézt. Nakonec se ukázalo, že bydlí jen pár ulic od nás, naložila jsem ji teda i s tím jejím baťohem a pytlíkem s hotovkami, odvezla až před dům a tam ji vysypala. Babka mi poděkovala, vzala si baťoh, řekla, že do toho prvního patra to už zvládne sama, zmizela a já to otočila k nám.

Normálně, když takhle přijedu s nákupem a vím, že je Franta doma, tak mu zavolám, aby mi přišel pomoct s taškama, protože u našeho paneláku se blbě parkuje a často se mi podaří najít místo dost daleko. Ale tentokrát jsem ho jednak nechtěla rušit od toho mytí oken a taky jsem měla vůči němu blbej pocit za to ráno, tak jsem ho neotravovala.

„Baf, bububu, Maruško, já tě sežeru jako vlk Karkulku!“ Vybafnul na mě Franta zpoza dodávky, sotva jsem po dlouhém hledání místa konečně zaparkovala a otevřela kufr od auta.

„Já tě praštím síťkou s bramborama, co tady děláš?“ No, Honzo, nadskočila jsem leknutím, až se na mně všechno zatřáslo, ale byla jsem ráda, že mi přišel naproti. Načež mi Franta odpověděl, jak mě viděl kroužit po ulici, když domyl poslední okno, všiml si jediného volného místa, tipnul, že tam skončím a vyrazil za mnou. Vyndali jsme teda tašky na chodník a já se najednou zarazila. Z rohu kufru se na mě zašklebil ten pytlík se dvěma zatavenýma hotovkama, který patřil té babce a na nějž se jaksi zapomnělo. V rychlosti jsem teda Frantovi pověděla, jak to bylo, dodala, že jsem nám koupila uzené k šunkoflekám na oběd a omluvila se, aby se na mě nezlobil, že jsem ženská zapomnětlivá a té babce ty hotovky musím ještě odvézt.

Tu babku jsem prve vysazovala před malým patrovým domkem, co mohl mít akorát tak dva nájemní byty nad sebou, z řeči jsem věděla, že bydlí nahoře, vchodové dveře byly pootevřené, tak jsem šla najisto. Vylezla jsem po schodech, zazvonila a chvíli čekala, zevnitř jsem slyšela jen nějaké štrachání.

„Jeminkote, vy jste zlatá,“ vystrčila konečně babka hlavu, „já na to úplně zapomněla. A nezlobte se, že jsem vás nechala čekat, on to nestihnul na záchod a trochu se mi tady podělal,“ dodala ustaraně.

„Ale to vůbec nevadí, však takové věci se malým dětem normálně stávají,“ odpověděla jsem jí zvesela v domnění, že má doma na hlídání vnoučka.

„Kdepak malým dětem, mladá paní, to můj manžel. On má Parkinsona. Najednou se mu začalo chtít na velkou a prostě tam nestačil dojít.“ Tečka. Honzo, tahle věta na mě zapůsobila, jakoby se mi najednou před očima zjevil sám satan. Akorát jsem stačila té staré paní říct, že je mi to nesmírně líto a zeptat se jí, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Ona mi odpověděla, že ne, že to zvládnou, vzala si ode mě to jídlo a hned se vrátila do bytu. Já vlezla do auta, rozbrečela jsem se jako malá holka a nejmíň deset minut seděla jak opařená.

Honzo, dovedeš si to vůbec představit? Já ráno vynadala Frantovi jen kvůli tomu, že jsem musela pár dní čekat, než umyje okna, a vlastně za to, že se mi sám nabídnul, že pojede nakoupit. Pak jsem se rozčilovala, že nemůžu najít místo k zaparkování, prostě samá prkotina. A přitom tahle babka, teda stará dáma, promiň, má starosti, o kterých se mi ani nesní, nedává je na sobě znát a nebýt té shody okolností, ani by mi je neprozradila.

Když jsem konečně dorazila domů, bylo už skoro poledne, Franta nejenže měl umytá všechna okna a uklizený nákup, ale navíc mě uvítal s vařečkou v ruce a se slovy, že za pár minut se podávají šunkofleky k obědu. Já si představila, že bych tam místo zdravého chlapa měla člověka, jemuž zrádná choroba nedovoluje, aby si ani došel na záchod a málem jsem se rozbrečela podruhé. Tak jsem Frantovi vletěla do náruče, až jsem ho málem povalila a vrazila mu pusu jako rozhicovaná puberťačka. To víš, že byl překvapenej a zvědavej, co se děje, ale já mu jen řekla, že ho miluju a dala jsem si prst přes rty, aby se na nic víc neptal. 

***

Maruška zmlkla, uvolněně se opřela ve svém křesílku, zvolna dopila zbytek kávy a prťavou lžičkou si donesla k ústům poslední sousto větrníku. Poté si dala ruce za hlavu a pravila: „Jak léta utíkají, stává se ze mě stará přecitlivělá ženská. Viď, Honzo?“

Málem jsem se nechal zmást, ale sotva znatelný záblesk v jejích očích mě na poslední chvíli varoval, že Maruška coby správná příslušnice něžného pohlaví myslí svou větou něco úplně jiného, než říká. A tak jsem se pokusil o šalamounskou odpověď: „Díky, Maruško, jsem rád, že ses mi svěřila, musím se opravit. Kromě své oblé krásy jsi navíc i nesmírně empatická a být v kůži tvého Franty, nosil bych tě na rukou.“

„Ha, ha, ha,“ rozesmála se Maruška nahlas, „to by sis dal, vždyť bys mě ani neuzvednul. Díky za posezení a teď už pojď, musíme domů k těm našim pokladům.“