„Zdenku, nezlob se, moc mě to mrzí, ale budeme muset zůstat doma. Šíleně mě rozbolela hlava a je mi na zvracení, asi mám migrénu. Vím, že ses těšil ještě víc než já, ale nedá se nic dělat, musíme to nechat na jindy.“
Tehdy před mnoha léty jsem si připadala jako blázen, když jsem se těmito vylhanými slovy snažila odradit svého manžela od cesty do Prahy na Prodanou nevěstu. Ve skutečnosti mi nic nebylo, věděla jsem, s jakými obtížemi sehnal ne zrovna levné lístky na tuto operu, a mrzelo mě, že oba přijdeme o krásný zážitek z jednoho z nejklasičtějších českých děl. Ale nedalo se nic dělat, jakkoli je můj manžel jinak chápavý a empatický člověk, pravdu jsem mu říct nemohla, nevěřil by mi to a pravděpodobně by se mi vysmál.
„Jiřinko, to nevadí, zajedeme tam jindy a ty peníze nás nezabijou,“ podíval se na mě Zdeněk ustaraně a hned dodal: „Hlavně, aby se ti udělalo dobře, nemám zavolat doktora nebo tě odvézt do města na pohotovost?“ Přestože se Zdeněk snažil vystupovat vůči mně vlídně, poznala jsem na něm, jak je zklamaný a mohla jsem být ráda, že mi můj smyšlený stav nevyčítá, jako by to svým manželkám udělala spousta jiných chlapů.
„Ne, Zdenku, jsi hodný, ale doktora nevolej, vezmu si prášek, uvařím si bylinkový čaj na uklidnění a půjdu si lehnout. Snad se mi podaří usnout a do rána se z toho vyspím,“ lhala jsem dál, jako když tiskne. Přitom mi bylo jasné, že mnohem raději bych se navlékla do svátečních šatů, hupsla do naší stodvacítky vedle Zdenka a celý večer si s ním náramně užila. Jenomže teď jsem si lehnout jít musela, abych své divadlo dohrála až do konce. Když jsem se s šálkem čaje chystala do postele, podívala jsem se z okna a spatřila Zdenka, jak stojí před domem a v husté chumelenici si zapaluje už druhou cigaretu po sobě. Bylo mi jasné, že on coby prakticky nekuřák dělá tohle jedině v situaci, když ho něco pořádně naštve nebo zamrzí a potřebuje se ovládnout.
Chvilku jsem jen tak ležela na zádech, čuměla do stropu a bilancovala dnešní den. V práci jsem měla frmol, porouchal se jeden z traktorů, tak jsem musela shánět opraváře, do toho přišly faktury za rekonstrukci garáží, a aby toho nebylo málo, roznemohlo se několik kravek, bylo potřeba volat veterináře a pak s ním probrat co a jak. Domů jsem se vrátila dost utahaná, zřejmě jsem na chvilku klimbla u kuchyňského stolu a přitom se to stalo. Před očima se mi zjevila tvář mojí milované babičky, dívala se na mě ustaranýma očima a beze slov mě sdělovala, že jsem ve velkém nebezpečí. Když jsem se probrala, měla jsem jistotu, že to bylo varování a že dneska do té Prahy prostě nesmíme jet. Nevím, jestli jste někdy něco podobného zažili, mně se to stalo poprvé a bylo to natolik silné, že jsem kvůli tomu sehrála před Zdenkem tu komedii s migrénou.
Stále jsem koukala do stropu, začala o svém prožitku pochybovat a připadala si jako blázen, který nám oběma úplně zbytečně zkazil večer. V tom tiše vrzly dveře, vstoupil Zdeněk a já honem zavřela oči, aby to vypadalo, že spím. Přišel až ke mně, téměř neslyšitelně si povzdychnul, zlehka mě pohladil po vlasech a políbil na čelo. Pak zase odešel a já se začala pomaličku propadat do spánku s myšlenou, jaký mám v manželovi poklad.
Opět jsem viděla svou babičku, tentokrát ne ve chvilkovém klimbnutí, ale v normálním snu. Zdálo se mi, jak jsem jako mladá dívka u ní na prázdninách, ona mě učí péct svou pověstnou třešňovou bublaninu a usmívá se u toho.
Ráno jsem se probudila jako první, Zdeněk ještě pochrupával na své straně, tak jsem si navlékla župan a tiše vyklouzla do kuchyně. Za okny bylo bílo jako v pohádce, přes noc muselo napadnout nejmíň patnáct centimetrů a teploměr ukazoval deset pod nulou. Byla sobota, já měla volno a medila jsem si, že nemusím do práce.
Automaticky jsem zapnula rádio, zatopila v kamnech a postavila na kafe, věděla jsem, že Zdeněk za chvilku vyleze z pelechu. Chtěla jsem ho příjemně překvapit, tak jsem mu namazala pořádný krajíc chleba sádlem a posypala drobně nasekanou cibulkou.
„Ahoj miláčku, už je ti líp?“ Zeptal se mě Zdeněk v pyžamu hned ve dveřích, opřel se o futra, zazíval a pořádně se protáhnul.
„Zaplať pánbůh, už je to úplně dobré, pojď, něco tady pro tebe mám,“ odpověděla jsem s úsměvem, dala mu pusu a postavila na stůl jeho snídani.
V rádiu zrovna končily zprávy a následovaly dopravní informace: „Včera večer mezi dvaadvacátou a třiadvacátou hodinou došlo k řetězové nehodě na dálnici D1. Na devatenáctém kilometru se ve svahu k Mirošovicím směrem od Prahy střetlo za hustého sněžení na kluzkém povrchu několik desítek vozidel. Během nehody došlo k četným zraněním, z nichž některá jsou vážná. Škody na majetku nebyly doposud vyčísleny.“
Zdeněk odložil šálek s kávou, který měl zrovna u úst, zvedl se ze židle a věnoval mi pohled, na který do smrti nezapomenu. Zračilo se v něm překvapení, nevyřčená otázka, pochopení a poděkování. Přistoupil ke mně a pevně mě sevřel v náručí. Nebylo třeba žádných slov.
