„Jezděj si tam mercedesama pro dávky, jejich ženský jsou ověšený zlatejma řetězema, choděj rovnou k okýnkům a vůbec nečekaj ve frontách.“
„Na rozdíl od nás bílejch nemusej nic dokládat, ouřednce se jich asi bojej, tak jim ty peníze rovnou dávaj. Když se náhodou proti nim ozveš, tak hned řvou a vyhrožujou. Hele, ty píšeš do novin, tak tam pěkně vymaluj všechno, co ti o tom tady povídám.“
Tady bych asi měl napsat „konec citace,“ i když přiznávám, že jsem Irenin slovní vodopád maličko poupravil. Ti Romové ji neštvou, ale s…, no však víte, a i pár dalších jadrných výrazů jsem vypustil. S tím psaním do novin mě sice trochu přecenila, jsem jen pouhý bloger amatér, ale i tak bez toho drobného učesání by k vám článek asi nedoputoval.
Svým způsobem ji chápu. Až donedávna pracovala v jedné firmě na administrativní pozici. Pak bylo její místo v rámci úspor zrušeno a ona musela jít. A tak se poprvé v životě ocitla na pracáku, netušila, jaká atmosféra ji tam čeká a byla z chování té menšiny poněkud překvapená. Nebo spíš šokovaná.
Není to zdaleka poprvé, co jsem o podobném chování příslušníků této menšiny slyšel, případně se s ním osobně setkal. Též mě štve to jejich předbíhání, povyšování se, zbytečné hrubosti, vyhrožování a podobně. Jenže mě úplně stejně štve takové chování též u ostatních lidí, ať už jsou bílí, hnědí, černí, žlutí nebo třeba bůhvíjací. Jenomže právě u Romů to máme v sobě tak nějak zakořeněné, a když se s tím setkáme tváří v tvář, tak si jednoduše řekneme: „Nojo, cikán, co jinýho bys asi čekal.“
Na druhou stranu jsem slyšel a osobně se setkal s pozitivním přístupem Romů. S pílí a přičinlivostí, pracovitostí a slušností, s poctivostí a úctou ke svému okolí. Nechci zde srovnávat, kterých je v jakém etniku zastoupeno víc a kterých míň, ale každopádně jsem si všiml jedné věci. Ti slušní Romové si dobře uvědomují punc svého etnika a mnohdy jakoby se nám bílým snažili ukázat, že oni takoví nejsou. Bodejť by ne, když na ten punc mnohdy sami doplácejí. Nepronajmout někomu byt nebo nepřijmout ho do zaměstnání jen kvůli tomu, že se narodil jako „ten zlý cikán,“ je naprosto běžnou záležitostí.
Nedávno jsem nastoupil do vagonu metra, bylo tam jen pár volných míst a já koukal, ke komu si sednout. „K Romovi ne,“ podvědomě zavelelo moje gadžovsky zakořeněné nazírání. Kam tedy? Mám říct té paní, aby si dala tašku ze sedadla dolů a udělala mi místo? Nebo si mám sednout naproti těm dvěma převeselým mladíkům s načatou flaškou?
Vědomí nakonec zvítězilo nad podvědomím a já se posadil k tomu opovrhovanému cikánovi. Omluvně se na mě usmál a snažil se mi udělat víc místa, i když to nebylo potřeba. Přišlo mi, jako by se styděl za to, že je Rom a že bych ho mohl házet do stejného pytle s těmi, s nimiž se Irena setkala na kladenském pracáku. A já se na oplátku zastyděl za to své podvědomí, které mi před chvilkou řeklo: „K Romovi ne.“ Tak jsme si holt spolu užili pár stanic společného tichého stydění.
Tak nevím. Jestli bude paní Irena číst, jak jsem ten její zážitek „vymaloval do novin,“ asi mě moc nepochválí. Ale každopádně bych jí přál, aby se brzy někde chytla a už nemusela na pracák. Vždyť je to poctivá, slušná a pracovitá ženská, která jen holt měla smůlu, že se v té firmě stala nepotřebnou. Kéž by takových poctivých, slušných a pracovitých lidí bylo mezi námi co nejvíc, ať už jsou bílí, hnědí, černí, žlutí nebo třeba bůhvíjací.
