Jeden nikdy neví, co by měl od takových lidí čekat. Můžou se tvářit docela nevinně, chovat se vůči nám vstřícně a přitom ve skutečnosti usilovat o naše zdraví nebo nás dokonce ohrozit na životě.
Vzal jsem za kliku prosklených dveří, byly zamčené. Ukrajinská žena za pultíkem v červené zástěře bojovně vytrčila mohutně se dmoucí hrudník a zkřížila před ním ruce. Jasně se mi tak snažila dát najevo, že mají zavřeno a že se mnou nechce nic mít.
V téhle cukrárně s pár stolečky se občas stavuji a chtěl jsem tak učinit i tentokrát. Jen jsem si neuvědomil, že teď mezi svátky zavírají dřív a nic z toho nebude.
Než jsem se stačil otočit k odchodu, dáma na mě ještě jednou zaostřila svůj orlí zrak, k mé smůle mě poznala a rozhodla se učinit ze mě svou oběť. Maskování v bundě s vyhrnutým límcem a v kulichu naraženém skoro do očí mi nebylo nic platné, zřejmě mě prozradily moje vousy.
Jako velká voda se vyhrnula zpoza království svého pultu, odemkla a otevřela mi dveře: „Á, to istě vy, idetě na kafe, já vás znám.“ Ledva jsem z čiré nerozvážnosti překročil práh, odřízla mi svým mohutným tělem ústupovou cestu a snažila se mě ošálit uklidňujícími slovy: „Mátě dost času, stejně to tady musím ještě uklidit a zamést.“
Kávojstoj pod jejíma rukama výhružně zasyčel a zaprskal, až jsem se rezignovaně zhroutil na židli u stolku. Sezení tam mají příjemně vypolštářované jen proto, aby ukolébali ostražitost svých obětí. V tu chvíli mě ta proradná migrantka měla nachystaného, aby proti mně mohla podniknout první výpad. Káva byla vroucí, voněla jak čert a měla sílu koňského čtyřspřeží. Rozhodl jsem se však nedat svou kůži zadarmo a pokusit se odolat. Mému srdci se kupodivu podařilo překonat tu kofeinovou ránu, aniž by dostalo infarkt.
Útočnice se však nehodlala vzdát svých nekalých plánů a pod maskou zametání podlahy se začala v mé bezprostřední blízkosti nebezpečně ohánět se smetákem. Přitom mou pozornost rafinovaně odváděla různými řečmi. Například, že se chystá domů na dovolenou, těší se na syny a vnoučaty. Když viděla, že to na mě nezabírá, snažila se mi zahrát na city: „Vjetě, tam u nás je to teď těžké a já jsem moc ráda, že tady můžu už několik rokou pracovať a žíť.“ Naštěstí se mi podařilo zůstat ve střehu a před nebezpečným smetákem ochránit své nejcitlivější partie přesunem hlouběji za stolek se zbytkem té vražedné kávy.
Když smetákový atak odezněl, ulevilo se mi a začal jsem se chystat k úniku z toho nebezpečného místa. Už, už jsem si chtěl oddychnout, ale nebylo mi dáno. Migrantka to na mě zkusila potřetí, tentokrát rafinovaněji. Do dlaně mi vsunula poukaz s obrázkem jakéhosi dortíku, plného život ohrožujícího bílého cukru. Přitom si šikovně kryla záda: „Psst, to já nič, tohle isme dávali jen do Vánoc. Tak mě neprozraďtě, kdybyste si pro to přišel, než se vrátím z Ukrajiny.“ Tedy přeloženo do češtiny, až se vám z toho ucpou cévy, já nic, já muzikant.
Při odchodu mi ještě nezapomněla dát jasně najevo, že pokud i tohle přežiju, stejně mě jednou dostane. Popřála mi do nového roku tak silným a dlouhým potřesením ruky, že když si na to vzpomenu, ještě teď mě zabrní v rameni.
Protentokrát se mi tedy kupodivu podařilo uniknout z jámy lvové a odolat nástrahám té zlolajné migrantky celkem bez úhony. Leč obávám se, že to mám tak jako tak spočítané. Při jedné z příštích návštěv té její jedové chýše mě s největší pravděpodobností definitivně dostane na lopatky.
