Dostatek spánku ve vyhovujícím prostředí je pro nás kočky nesmírně důležitý. Naše divoké prapředkyně, žijící na travnatých planinách, si svá místečka k spánku pečlivě vybíraly. Nejprve se několikrát otočily dokolečka tak, aby pečlivě ušlapaly vysokou trávu, která vytvořila kruhový pelíšek. Do něj pak ulehly a chráněné před případnými nepřáteli dlouze odpočívaly mnohahodinovým posilujícím spánkem.
Linda
My kočky domácí, žijící se svým lidským personálem, se už sice nemusíme obávat přirozených nepřátel, ale umění vychutnávat si dlouhý spánek nám zůstalo. Proto musíme své dvounožce vést k tomu, aby nám vytvořili co nejlepší podmínky k této bohulibé činnosti. Základní pravidlo výchovy člověka je zde podobné jako u jídla, tedy jak si ho naučíme na začátku, takový je pak po celé naše soužití.
Mnohé z nás mají rády spánek v lidském pelíšku, některým vyhovuje těsný kontakt s člověkem, jiným tam člověk poněkud překáží. Pokud se člověk domnívá, že v jeho posteli není místo pro kočku, musíme ho z tohoto omylu co nejrychleji vyvést. Většinou jsou lidé dostatečně inteligentní a chápaví na to, aby nám k tomu stačilo se do jeho postele párkrát za sebou vrátit bezprostředně poté, co nás z ní vyženou. Pokud tomu tak není, jsme opět nucené přistoupit k nápravným opatřením, podobně jako u jídla.
Jedním z nich je takzvané koncertování. Můžeme jej aplikovat vedle člověčí postele nebo za dveřmi, záleží na tom, kam nás náš nechápavý dvounožec vyhnal. Využijeme svůj citlivý sluch a počkáme na okamžik, kdy se člověk začíná propadat do spánku, protože v tu chvíli je nejúčinnější ho probudit. Jakmile tedy zjistíme, že nastala ta správná doba, začneme dělat rámus. Obvykle si bohatě vystačíme s vlastním hlasem, nasadíme pronikavou tóninu mňoukání a člověka z usínání vytrhneme. V horších případech, tedy pokud dvounožec usíná rychle a hluboce, doplníme mňoukání shozením nějakého předmětu. Vhodné a účinné jsou například květináče, vázy, ozdobné porcelánové sošky, zkrátka vše, co se při dopadu na zem rozbije. Člověk se sice naštve a láteří, ale chce mít klid, časem to vzdá a nakonec mu dojde, že mít nás v posteli je pro něj vlastně přínosem.
Pokud nám nevyhovuje spát přímo na člověku, zaujmeme v jeho posteli místo, které považujeme za nejlepší, zpravidla to bývá přesně uprostřed. Nesmíme se nechat odstrčit někam na nepohodlný okraj, naopak musíme dvounožce naučit, aby se kolem nás pěkně obtočil a tím pádem vlastně fungoval podobně, jako ta dlouhá tráva našich divokých předchůdkyň. K zaujetí té správné polohy ho přimějeme klasickou metodou cukru a biče. Pokud se na nás snaží roztahovat, aplikujeme ze strany mléčný krok, tedy takzvané našlapávání se zatínáním drápků. Když pochopí a stáhne se, odměníme ho uklidňujícím předením.
Spát přímo na člověku, tedy na jeho hrudi nebo na klíně, je však příjemnější a k této variantě se kloní většina z nás. Tomuto druhu odpočinku se můžeme věnovat nejen v noci v člověčím pelíšku, ale v podstatě kdykoli, kdy je náš dvounožec přítomen. Pokud zrovna nesedí nebo neleží a tváří se, že dělá něco důležitého, musíme si ho na naše oblíbené místo přilákat. Sedneme si například na pohovku a mňoukneme. Způsob mňouknutí je důležitý, musí být poměrně tiché, ale na zas tak, aby ho dvounožec přeslech. Zároveň jej musíme podbarvit trochu teskným a přitom vyzývavým tónem a doplnit upřeným pohledem, abychom mu co nejjasněji sdělili „pojď, nutně si potřebuješ na chvilku odpočinout.“
Když člověk pohodlně usedne nebo dokonce ulehne, musíme si ho uspat, aby nám hned zase neutkl. Tento proces je zcela jednoduchý a přirozený pro každou z nás. Nejprve pomaličku vstoupit dvounožcovi na hruď a přivítat se s ním několikerým žďuchnutím hlavou do brady, jako když si v přírodě značíme teritorium pachovými žlázami na hlavě. Poté se naplno hluboce rozpříst a trochu člověka namasírovat mléčným krokem, tentokrát raději bez zatínání drápků. Nu a na závěr se párkrát otočit jako ve vysoké trávě, ulehnout, zhluboka vzdychnout a slastně usnout. V drtivé většině případů dvounožec usíná dřív než my.
Související článek: Část první - jídlo
