Až budete číst tyto řádky, tak už zde mezi vámi nebudu. Jejich publikování jsem načasoval tak, abych do té doby mohl v klidu a v pokoji opustit tento zlý svět.
Vy, kteří znáte můj příběh, možná tušíte, proč jsem se k tomuto zoufalému kroku rozhodl. Mohli jste sledovat, jak jsem se s vámi ve svých článcích dělil o chvíle štěstí, když jsem poznal Jiřinu, plánoval s ní společný život a zařizoval naše vysněné hnízdečko lásky.
Poté jste se mnou prožívali osudový zlom, když mě opustila a ukázala mi svou pravou tvář. Připravila mě o byt, který jsem na ni ve slabé chvilce přepsal kvůli výhodnějším splátkám. V poslední době jste se dočetli o mém zoufalém pádu až na zem, když mě kvůli absencím propustili z práce a mí takzvaní přátelé se ke mně obrátili zády.
Nyní jsem úplně sám, už nevím jak dál, a tak se s vámi jednou provždy loučím. Už jen pár chvil, musím sebrat odvahu a pak stisknu spoušť...
Přeji vám všem krásné Vánoce a šťastnější život, než jsem měl já.
Navždy Váš Michal
***
Administrátoři blogové sekce portálu „Tep naší doby“ měli za úkol přečíst každý článek, označený k publikování a zablokovat jej v případě, že by autor svým textem porušoval kodex. V podvečer před Štědrým dnem se sešli v redakci všichni čtyři a udělali si takové malé vánoční posezení.
„Proboha, lidi, pojďte se na něco podívat.“ Karolína byla zvyklá na leccos, ale text, v němž se autor svěřoval s chystanou sebevraždou, se jí dostal k očím poprvé. Navíc to z jejího pohledu nebyl ledajaký autor. Oblíbila se ho mezi desítkami ostatních, a i když jí to samotné přišlo maličko neprofesionální, s napětím sledovala jeho osudy. Vždyť si před časem sama prošla podobným peklem na zemi a jen její silná vůle jí umožnila odrazit se ode dna.
„Karol, ty jeho články znáš, připadá ti, že to ten člověk myslí vážně?“ Zeptal se jí Petr, šéf jejich skupiny. „Ten si na žádnou nadsázku nepotrpí, v lidské psychice se dost vyznám a troufnu si tvrdit, že všechno, co o sobě doteď psal, byla pravda.“
Rychle se radili, co teď s tím. Zabránit někomu v sebevraždě je morální povinností a všichni cítili, že by měli okamžitě něco podniknout.
„Počkejte, lidi, já něco zkusím,“ přišla Karolína s nápadem. „Petře, koukni se mi do profilů na jeho adresu a telefon, já za ním zajedu, snad to ještě stihnu. Nejspíš se mnou vyrazí dveře, a jestli se o tom dozví vedení, tak mě odsud možná vyhodí, ale za pokus to stojí. Proboha, tady jde o život, tak všechno ostatní je přece vedlejší.“ Vyběhla ven a skočila do auta.
***
Oranžový plamínek zvolna ukusoval milimetry ze svíčky, kterou si Michal postavil na stůl. Ve chvíli, kdy zmizí první značka ve vosku, vytáhne pistoli a položí si ji před sebe. Mezi druhou a třetí značkou bude v duchu prosit o odpuštění všechny lidi, kterým kdy v životě nějakým způsobem ublížil. Zároveň odpustí těm, kteří ublížili jemu. Včetně Jiřiny. Až zmizí i třetí značka, zbyde už jenom malá chvilička, než bude konec.
Vosk nad poslední značkou už měkl a Michal myslel na Jiřinu. V duchu viděl její tvář, hladil ji myšlenkami a snažil se zapomenout na všechno, co mu provedla. „Odpouštím ti,“ jeho tichá slova byla upřímná.
Zazvonil telefon, Michal ho dlouho nechtěl zvednout. „Vem to,“ křičelo beze slov jeho zmučené podvědomí, „vem to, vždyť na to čekáš.“ Pomalu zvedl ten přístroj a přijal hovor, automaticky se představil.
„Dobrý večer, tady je Karolína Svobodová, nevím, jestli mě znáte, ale nutně potřebuji vaší okamžitou pomoc, byl byste tak hodný?“ Karolína Svobodová. To jméno mu něco říkalo, ale nedokázal si vybavit, o koho jde. Poslední značka na svíčce zmizela a Michal měl pocit, že mu osud dává šanci udělat před smrtí poslední dobrý skutek.
„Kde jste a co potřebujete?“ „Ležím u druhé lavičky v parku před vaším domem, asi jsem si podvrkla kotník a nemůžu se postavit, mohl byste sem přijít?“ Michal zaváhal. Může to být nějaká lest, na to teď nemá čas. „Nemůžete si zavolat sanitku?“ „Nemůžu, nezlobte se. Nejsem moc střízlivá a bojím se, že se mi vysmějou nebo mě odvezou rovnou na záchytku.“ Karolína lhala, jako když tiskne a doufala, že se jí podaří Michala přesvědčit, aby přišel. „Tak dobře, za minutku jsem tam.“ Schoval pistoli, sfoukl svíčku a vyběhl ze dveří.
Na Karolínino naléhání nejeli nikam do nemocnice, vzal ji k sobě domů s tím, že jí stáhne kotník obinadlem sám. „Tak co, zkuste se postavit a udělat pár kroků,“ jako laik nepoznal, že ošetřuje nohu, které nic není. Zvedla se a kulhavě kousek popošla. „Jo, jo, je to o dost lepší. Díky moc Michale, zachránil jste mě, za odměnu vás zvu na kafe tady za roh. Pomůžete mi tam dojít?“
***
„Pro mě turka a pro dámu, latté... Cože, vy máte domácí vánočku, tak dvakrát, prosím.“ Michal dokončil objednávku a obrátil se na Karolínu: „Podle jména vás odněkud znám, osvěžila byste mi paměť?“ „Když mi slíbíte, že mě nebudete přerušovat, tak vám o sobě povím.“
Karolína olízla pěnu ze lžičky a pustila se do vyprávění: „Nejprve se vám musím omluvit, Michale, s nohou nic nemám a jsem střízlivá, ale potřebovala jsem vás vidět. Četla jsem vaše články a můj osud je podobný jako ten váš. Ve svém posledním vyprávění před čtyřmi dny jste psal, že budete na Štědrý den sám. Víte...“ Maličko zaváhala, jako by se bála, aby najednou neporušila Michalovo křehké příměří se životem.
„...Víte, já jsem adminka blogu Tep naší doby, dneska mám volno a zítra o Štědrém dni také. A tak jsem si řekla, asi jsem blázen, jestli bychom nemohli ten sváteční večer strávit spolu. V tu chvíli by přece neměl být žádný člověk sám. Přijal byste moje pozvání?“ Zmlkla, najednou už nebyla nezištnou zachránkyní něčího života, cítila se zas sama sebou.
Zamyslel se, tiše jí pozoroval, jakoby se chystal učinit osudové rozhodnutí. Jemně se dlaní dotkl její ruky a pak jí pevně pohlédl do očí: „Přijmu, rád. Opravdu moc rád. Ale za tu drobnou intriku s nohou teď pro mě něco udělejte, prosím. Zavolejte svým kolegům do redakce, ať zablokují článek, který jsem dnes napsal a jehož zveřejnění jsem naplánoval na zítřejší ráno. A slibte mi, že ho nikdy v životě nebudete číst.“
PS: Příběh je smyšlený a osoby, které v něm vystupují, nemají nic společného se zdejším blogem.
