Naděje pro migranta
Ne, příběh uprchlíka ze Sýrie, Afriky nebo z podobných krajů nečekejte. Tenhle se nepřemístil z jihu na sever, ale opačným směrem a ne tak daleko. A navíc to ani nebyl člověk, ale kocour. Pokud jste se těšili na politiku, tak sorry.
Včera se na kořenovském fotbalovém hřišti konala nějaká vesnická akce. Byli jsme na návštěvě u starší dcery, tak jsme tam na chvíli zaskočili nasát místní atmosféru a s ní i trochu Krakonoše. Dobrého piva.
„Tati, umíš vyndávat klíšťata rukou?“ Překvapivě se mě zeptala mladší dcera u stánku s občerstvením. „Klíšťata rukou, proboha,“ si teď asi řekne spousta odborníků. Též jsem se tomu požadavku podivil. Když jsem však v jejích rukou spatřil černého kocourka, vzpomněl jsem si, že jsem tuto drobnou službu udělal venkovním kočkám už mockrát. Jednou rukou vzít klíště, druhou přidržet kůži a lup, už to je. Našli jsme čtyři a vytáhli, aspoň ho nebudou trápit.
Jenomže při tom tahání se ukázalo, jak je to černé odrostlé kotě z loňského podzimu vyhublé. Prostě kost a kůže, víc, než by člověk čekal u běžné venkovské kočky, která patří k nějakému stavení. A jak byl vděčný za každý lidský dotek, asi těch příjemných moc nepoznal. Navíc zrovna dvakrát zdravě taky nevypadal.
Po zbavení klíšťat na krku, kde si je nemůže sám vykousat, jsme ho pustili na zem a vrátili se k hovoru a ke Krakonošovi. „Tatí, koukej, on jde na něj s klackem!“ Ozvala se opět mladší dcera a ukazovala na stánkaře. Kocourek měl hlad, ochomýtal se kolem jeho svatyně a ten člověk ho tímto „nástrojem“ odháněl.
„Proč to děláte, to byste mu nemohl dát nějaký zbytek?“ Musel jsem se ozvat. Když jde o kočku tak prostě musím, nemůžu za to. Měl kliku, že kocourkovi neublížil. „Dyť se na něj koukněte, je divnej. Normální kočka uteče od cizích lidí, ale tenhle ne.“ Bránil se stánkař. Asi se bál vztekliny. Té, co u nás nebyla už víc jak dvacet let. Hm, kdyby on sám byl na pokraji svých sil, asi by taky neutíkal.
Tohle nejde. Zašprajcovali jsme se všichni čtyři. Tedy mladší dcera, její kluk, zeťák od starší dcery a já. Sebrali jsme kotě a volali SOS do základního tábora, který hlídala starší dcera s mojí ženou. „Už ho nesem, jdeme lesem.“ Nesl jsem ho v náručí, ani se moc necukal. Dámy v základním táboře (domku mladých) si myslely, že jsme to přehnali s Krakonošem a děláme si z nich legraci. Uvěřily, až když nás viděly přicházet.
Pak se do hry zapojil Neruda se svým „kam s ním.“ Když ho necháme venku, uteče do lesa. Když ho pustíme dovnitř, setká se s Ajkou. Hóóódný, ale moc velký pes. Teda o trochu menší, než byl Fík, ale hyperaktivní a s vystresovaným nemocným kotětem se to nedalo riskovat. Dostal kus vařeného kuřete a nějakou rýži, hltal jak po čtrnáctidenní hladovce. Pak nadrcené psí granule, zkoušel to, ale nedal. Proč, se ukázalo až druhý den. Naráz vylemtal půlku misky vody a na noc byl umístěn s provizorním pelíškem a trochou písku na dolním záchodě.
Nerudovská otázka se vrátila v trochu jiné podobě. Co s ním dál? U mladých Ajka, u nás dva divoši puberťáci pomalu rysího vzrůstu. A u mladší dcery dost netolerantní kočka v panelákové garsonce v Plzni. Tak co? Tak nic. Necháme to na ráno.
Ráno další porce jídla a čistá voda na záchod. Další hltání a obrovská touha po mazlení. Znáš přece řadu lidí z útulků, vždyť o nich píšeš - laškoval jsem s myšlenkou už od večera. Zkus to, s těmi spolehlivými udržuješ kontakty. Tak jo, osazenstvo souhlasilo. Prví telefon - paní Edita z Tlapek Mochov. Paráda, jako když motor naskočí na první ťuknutí. „Ne, nemusíte si pro něj nikam jezdit, po jedné hodině jsme u vás.“
Poledních třicet stupňů, houpání v zatáčkách, pak fofr po dálnici. Trochu strach, jak to zavřený v přepravce po Ajce zvládne. Celou cestu prospal, včetně zastávky v Praze a výsadku mladších mladých na bus na Plzeň. A pak už Mochov, dva strážní psi, kteří prý spolehlivě poznají, s jakou host přichází.
Vejdeme do domku, paní Edita sáhne pro kocourka. Je celý černý, tak mu dáváme provizorní jméno Čertík. Hned se k ní přilepil. Paní Edita ho prohlíží a začne mluvit převážně cizím jazykem. „Všenky, kaliciviróza, paraziti, rozvinutá gingivitida“ (proto nedal ty granule). Jmenuje další neduhy. Pak pokračuje v latině, „karanténa, antibiotika, veterina.“ Načež přejde do rodného jazyka. „Je krásný a bude to dobré, mazlivého černého kocourka jsem tu už dlouho neměla. A to jich tu zrovna mám asi pětadvacet.“
Takže paní Edita ho dá dohromady, vypiplá a umazlí. To bude ze všeho nejsnazší, už teď jde o poddruh „kocour náručový.“ A za měsíc, maximálně za dva z něj bude mladý krasavec, hledající nový domov. Vidím to na spolehlivého parťáka na celý kočičí život, kdyby někomu z vás takový kámoš chyběl. Už to trochu znám, asi jsem byl v minulém životě taky kocour. Migrant ze severu Čertík má tedy naději. Přejme mu, aby ho potkalo i trvalé štěstí. Zaslouží si to, na tak mladé zvíře si toho musel už dost prožít.
Na závěr dávám pár fotek. Promiňte mizernou kvalitu, bylo to narychlo mobilem a navíc Čertík je pořádné šídlo. Zkrátka Čertík.
Tak tedy moc díky, paní Edito, máte zlaté srdce.
Jan Pražák
Jak malá holka vychovávala cizince v restauraci
„Promiň, vím, že jsme se dlouho neviděli, ale do cukrárny na kafe s větrníkem s tebou teď nemůžu. Mám doma na návštěvě sestřenici s vnučkou a nestíhám,“ odmítla Maruška mé pozvání na naše klasické příjemné popracovní posezení.
Jan Pražák
Úskalí živočišných biopotravin
„Tyhle jogurty jsou bio, ty si koupím a pro manžela je vezmu taky. Jsou lepší, protože v sobě nemají žádnou škodlivou chemii. Věrko, ty si je nevezmeš?“ Optala se vemlouvavě postarší kudrnatá černovláska své kamarádky.
Jan Pražák
Věrná až za hrob?
Celé to strastiplné období začalo v jaře před pěti léty, když Zdeňkovi diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.
Jan Pražák
Arture, ty rošťáku, ty se mi snad zdáš!
Nebudu ten šumavský penzion jmenovat, sice by si to zasloužil, ale reklama zde není povolená. Řeknu jen, že šlo o rodinný podnik nedaleko Kašperských hor, ve kterém jsme se stavili loňského podzimu na pár dní v rámci dovolené.
Jan Pražák
Intrikánka
„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se mě nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Šli do stanu zjistit, zda nemají nádor. Krutou odpověď jich slyšelo 170
Preventivní akce Stan proti melanomu se v Praze, Brně a Ostravě zúčastnilo přes 3800 lidí. Lékaři...
Maláčová o důchodech: Nad 60 let jsou lidé bez šance. Rekvalifikují se, věří Pertold
Podcast Vláda v úterý schválila návrh důchodové reformy. Počítá se zvyšováním důchodového věku nad 65 let...
V Berlíně hoří výrobní hala firmy produkující zbraně poskytnuté Ukrajině
Hasiči na jihozápadě Berlína likvidují rozsáhlý požár výrobní haly, ve které jsou uskladněny...
Ukrajině nastává „nejtemnější hodina“. Začíná mluvit o jednání s Rusy
Premium Ukrajinské armádě se stále nedaří stabilizovat situaci na frontě a nálada v Kyjevě je čím dál...
- Počet článků 2131
- Celková karma 29,76
- Průměrná čtenost 1301x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.