Tuhle nečekanou otázku mi Maruška položila ve chvíli, když jsem nesl první sousto větrníku k ústům. Překvapeně jsem cuknul rukou, zákusek sjel z prťavé vidličky, spadl rovnou do šálku s tureckou kávou a pocákal mi košili.
Občas se s touhle krásnou zralou barokně laděnou blonďatou dámou špičkujeme nad cukrárenským stolkem, ale tohle mi vyrazilo dech. Kladl jsem si otázku, jak tenhle prudký servis odvrátit a došel k názoru, že jinak než forhendem to nepůjde: „Maruško, nevím,“ pohýčkal jsem kratičce míček ve strunách rakety. A pak jej teprve odpálil: „Nepochybuji o tom, že jsi ta nejlepší, být mladší a volný, s obrovskou chutí se o tom přesvědčím na vlastní kůži.“
Můj forhend sice nebyl špatný, ale Maruška si všimla, že jsem se příliš přiblížil k síti a returnovala vysokým lobem: „Nech si zajít chuť, Honzo, vždyť bych tě rozmačkala. Promiň, že jsem se tak blbě zeptala, ale až ti povím, co se mi stalo na firemním předvánočním večírku, tak mě pochopíš. Můžu ti to říct?“
Tenhle míček jsem už prostě doběhnout nedokázal. Požvýkal jsem sousto větrníku, vykoupané v kávě, které kupodivu nechutnalo vůbec špatně. Přitom jsem si zamyšleně ubrouskem pucoval flíček na košili a nahodil Maruščiným směrem lehký tréninkový servis: „Tak vyprávěj, hořím zvědavostí.“
***
Honzo, jak se letos všude šetří, tak naše vedení dlouho špekulovalo, jestli ten večírek vůbec bude. Pak přišel jednatel s návrhem, ať každý zaměstnanec přispěje dle svého uvážení a nechal kasičku u asistentky. Navíc si prosadil, že když má firma kulaté výročí, tak si každý bude moct přizvat jako doprovod partnera nebo partnerku. No, nemysli, on zas až takový lidumil není, ale má novou ženskou, tak se s ní chtěl blýsknout, aby ji vidělo co nejvíc lidí. Nápad s kasičkou se ujal, lidi nechtěli zůstat pozadu a vybralo se dost na pohoštění.
„Já tam nepůjdu, Maruško, víš přece, že tyhle akce nemám rád,“ kroutil se mi doma Franta, když jsem mu řekla co a jak, a že by mě navýsost potěšilo, kdyby mi dělal doprovod. Sice se snažil vzdorovat, jenomže já se nedala, a pomocí řízků a buchet se mi ho podařilo ukecat, aby se teda uráčil jít. A víš, co mi udělal ten rošťák? Nevíš viď. Prohlásil, že když už, tak už a navlékl se do noblesního černého kvádra, miláček jeden, někdy bych ho fakt zabila. Čímž já musela do večerních šatů, i když jsem původně chtěla jít jen v blůzce a v sukni. Nakonec jsme tam byli za exoty, protože takhle voháknutej nebyl skoro nikdo, u nás ve firmě se kouká spíš na nedbalou eleganci.
Jediná, která si taky vzala večerní šaty, byla ta jednatelova nová ženská a řeknu ti, že jí to strašně seklo. Vysoká, štíhloučká, dlouhé vlasy jako uhel, vepředu plná výkladní skříň a lodičky snad za pět litrů. No, tobě by se stejně nelíbila, anžto byla tak hubená, že neměla prakticky žádnej zadek. (V tu chvíli si Maruška přejela dlaněmi od drobných faldíků na břiše do stran přes široké boky a obdařila mě tázavým pohledem. Něžně jsem ji pohladil očima a upřímně přikývl.)
Tak to víš, Honzo, že když jsme byly jediné dvě ženské v róbách, tak lidi srovnávali, chlapi se do nás přímo vpíjeli pohledem. Franta, jak jinak skoro nepije, tak si dal pár panáků a nevím, co to do něj vjelo, začal ze mě dělat královnu. Ne, že by mi to nebylo příjemné, ale strašně to přeháněl, pořád se mi klaněl, líbal mi ruku, nosil mi jídlo a pití, párkrát mi to dokonce podal v pokleku. Pak někdo pustil nasteamovanou muziku, pár lidí začalo tancovat a co si myslíš, byla jsem mezi nimi i já s Frantou a jednatel s tou svou. Nepřej si vědět, co se mnou dělal Franta při ploužáku, málem jsem se začala bát, že mě tam na place vojede, i když normálně na tohle zrovna moc není.
Ale jo, Honzo, líbilo se mi to, jenom mi bylo nepříjemné, jak mě lidi srovnávají s tou jednatelovou ženskou. Ona byla mladá a štíhlá, já si proti ní připadala jako almara, která patří do starého železa. Ale snažila jsem to neřešit a užít si to.
Studená sprcha přišla druhý den, zas jsem se na obědě srazila z klukama z technického oddělení, teda Lubošem, Rudolfem a Zdendou, jak jsem ti o nich nedávno vyprávěla (zde). Luboš byl tehdy krapet ústnatý, já ho maličko usadila a on mi to asi nemůže zapomenout. Tentokrát jsem si k nim nepřisedla, uvelebila se u vedlejšího stolu a od začátku jsem cítila, jak do mě ten mizera zavrtává pohledy.
Samozřejmě, že všichni tři hodnotili večírek z minulého dne a nejdřív se bavili o té jednatelově krasavici. Luboš se nechal slyšet, že by si to s ní z fleku rozdal a opatrnější Rudolf ho krotil, aby to neříkal moc nahlas, že by to někdo mohl napráskat na vedení. Starý mládenec Zdenda jen kroutil hlavou a tvrdil, že on je takových starostí ušetřený.
Luboš se zřejmě urazil, že mu ti dva nepřikyvují a rozhodl se, že si zchladí žáhu na mně. Podíval se mým směrem a začal mluvit celkem tiše, asi si myslel, že když jsem stará, tak jsem nahluchlá, ale mýlil se. Napřed prohlásil: „Chlapi, viděli jste, jak byly ty dvě vedle sebe? No tak s támhletou bych si to teda rozhodně nerozdal, vždyť by se mi před ní ani nepostavil. Já teda vůbec nechápu, co na ni ten její starej vidí?“ Pak krátce kouknul na mě a sám si odpověděl: „No co, asi je tomu svýmu dědkovi dobrá v posteli.“
Zbylým dvěma zřejmě docvaklo, že to Luboš přestřelil a zareagovali podle toho. „Ty máš teda starosti,“ prohlásil Zdenda a urputně krájel svou vepřovou pečeni, přestože se přímo rozpadala.
„Co blbneš, vole, tě přece může slyšet. Navíc jí to včera slušelo, sis nevšimnul?“ Snažil se zachránit situaci Rudolf.
Leč marně, Honzo, zcela marně. My tam máme takový salátový bar, ze kterého si můžeme nabrat do misky, nač zrovna dostaneme chuť. Já si akorát ten den posloužila nakrouhanou salátovou okurkou s příjemně pikantně kyseloučkou zálivkou. Teď jsem měla dojedené rizoto, těšila se na ten salát, ale jak jsem poslouchala Luboše, najednou jsem nevěděla, co dál. Jak na tohle zareagovat, jestli se naštvat a seřvat ho na tři doby nebo se nad to celé s nonšalantní ignorací povznést. Zamyšleně jsem koukla do misky se salátem a v tu ránu mě to napadlo. Frantu si přece takhle urážet nenechám a sebe nakonec taky ne.
Pomaličku jsem vstala a podívala se na ty tři. Oni ztichli jak pěny, už asi tušili, že vím své. Vzala jsem misku do obou rukou, došla k nim, postavila se Lubošovi těsně za záda a podržela mu ji nad hlavou. Pak jsem ji hezky pomaličku otočila dnem vzhůru, až mu nakrouhané kousky okurky v kyselém nálevu stekly nejprve do vlasů, pak do uší a očí, přes tváře až za krk a na košili.
No, nepřej si vědět, jak zareagoval. Napřed úplně ztvrdnul, jakoby zkameněl, zřejmě ho ani v nejhorším snu nenapadlo, že bych ho mohla takhle odměnit za jeho lichotky. Pak si začal dlaněmi střídavě protírat oči a uši, a střídavě pucovat obličej a košili. Třásl přitom hlavou, něco si mumlal, sakroval a nadával, ale rozumět mu nebylo. Starý mládenec Zdenda se tvářil, jakože tam vlastně ani není. Já se otočila, odkráčela středem jídelny, jejíž osazenstvo v hrobovém tichu sledovalo, co se vlastně stalo a jediného, koho jsem zaslechla, byl Rudolf. Tento jinak opatrný kolega dorazil Luboše překvapivě otevřenou přesně mířenou větou: „Dobře ti tak, ty seš teda fakt úplnej debil!“
***
„Neboj se, Honzo, tobě kafe na hlavu nevyleju a ani ti nehodím větrník do tváře,“ okomentovala Maruška, když viděla, jako po jejím vyprávění úzkostlivě pozoruji předměty, které má před sebou na cukrárenském stolku. Pak se v jejích očích objevily pověstné šibalské plamínky a ona zvesela dodala: „Víš, toho okurkového salátu mi bylo sice trochu líto, ale tyhle dobroty bych doopravdy oželet nedokázala.“
A bylo vymalováno, Maruška zakončila náš pomyslný tenisový souboj nechytatelným esem a já odcházel domů s čistým kanárem. Leč nelitoval jsem, sice netuším, jaká je v posteli, ale v cukrárně nad kávou se zákuskem je prostě skvělá.
