Je to rozhodně příjemnej pocit, když může člověk pomoct někomu, kdo to potřebuje, na tom se shodneme nejspíš všichni. Prej je to bohulibý. To nevím, s pánembohem jsem o tom nemluvil, ale jedno vím jistě.
Možná to někomu vyzní poněkud cynicky, ale troufám si tvrdit, že touhle pomocí někomu potřebnýmu člověk pohladí svý vlastní ego. Pokud to navíc sám nemá tak docela ideální a přesto pomůže, pohladí to svoje ego ještě o kousek silnějc. Jenomže celý to má jeden háček. Když se dostaneme do situace, že už fakt pomoct nemůžeme, i kdybysme se chtěli rozkrájet, tak nám to naopak to naše ego srazí dolů. Nebo řečeno trochu jemněc, prostě nás to zamrzí. O to víc, oč máme v povaze bejt vůči ostatním vstřícnější.
Dnešní doba bohužel sráží spoustu lidí na kolena, ať už po stránce finanční nebo po tý psychický, a tudíž pomáhat je o to víc žádoucí. Jenomže mám takovej blbej pocit, že se nám tady rozmáhá jeden divnej trend: „Koukejte všichni, jak JÁ pomáhám! Doufám, že TY se neflákáš a pomáháš taky!“ Trend nebo myšlenka nebo nevím, jak bych to jinak nazval, prezentovaná způsobem, jako by v sobě nesla dovětek: „Ty fakt nepomáháš? No, tak to seš teda pěkně bezcitnej ignorant!“
Pár příkladů:
Jedna organizace, která určitě udělala spoustu dobrýho pro hodně lidí a kterou tady nebudu jmenovat, si dokonce dala do svýho verbálního loga větu: „My pomáháme a co Vy?“
Televizní soutěž Kde domov můj, na kterou rád koukám, teď uvedla pár charitativních dílů, v nichž jde výhra na konto organizací, který pomáhaj potřebnejm. Paráda, dobrá věc, o tom žádná. Součástí pořadu je i pobídka, aby lidi posílali DMS tý organizaci, za kterou se zrovna soutěží. Uvádí to Aleš Háma, sympatickej moderátor, kterej tomuhle pořadu dává šmrnc. Jenomže tenhle milej Aleš snad podle scénáře pořád dokola omílá věty ve smyslu: „Tak určitě posílejte, podle mě rozhodně devadesát.“ Nebo: „Sice budeme rádi i za třicet, ale devadesát je nejlepší.“
Takže suma sumárum kdo by nepomohl nějakou kačkou, když oni pomáhají už svým logem? Kdo by neposlal devadesát, když to ten sympatickej Aleš povídá? Kdo by si rád nepohladil svý ego... totiž pardon, chci říct, nezištně nepomohl ostatním? Tak kdo? No přece ten, kdo prostě pomoct nemůže a pak se kvůli tomuhle trendu vynucenýho pomáhání cejtí strašně trapně. Nepomůže proto, že ho ta dnešní doba srazila na kolena a teď ho tenhle pocit ještě doráží.
Připadá vám, že to není pravda a jen tady obecně plkám o ničem? Tak teda poslouchejte.
Říkejme jí třeba Lenka, i když se ve skutečnosti jmenuje jinak. Je už delší čas v důchodu a dávno rozvedená. Doma má starou nemocnou mámu, ta potřebuje nákladný léky, který pojišťovna zrovna moc nehradí. K tomu musí splácet nějaký dluhy za zbytečně předražený zboží, k jehož koupi se ve slabý chvilce nechala dotlačit od šmejdů. Donedávna si přivydělávala v pohostinství, ale to pochopitelně padlo. Našetříno doma nic moc, jede z důchodu a z hubenejch rezerv, pokaždý je ráda, když zbyde na nájem. A tahle Lenka se cejtí blbě, je jí trapný, že „jenom“ ušila pár roušek pro lidi ve svým okolí, ale už nemá na to, aby pomáhala tak, jak by chtěla a jak si to dnešní doba žádá.
Zjednodušeně řečeno, hodně to Lence sráží to její skromný ego. A víte, kolik takovejch Lenek mezi námi běhá? Spočítaný je sice nemám, ale řekl bych, že hodně lidí trápí tenhle trend vynucovanýho pomáhání.
To, že pomoc druhejm pohladí vlastní ego, se dá říct i jinak, tak nějak lidštějc. Že to totiž darujícího mnohdy zahřeje u srdce víc než obdarovanýho. A člověk, kterej dobrý srdce má, pomůže vždycky, když je toho aspoň trochu schopnej. Na rozdíl od jedinců bez srdce, který nepomůžou, i kdyby měli miliony na rozdávání. Na týhle odvěký pravdě nic nezmění ani žádnej současnej trend „My teda rozhodně pomáháme! Vy snad ne?“
