Mužská ruka na ženském ňadru

Zamyšleně si tu fotku prohlížel. Byl na ní jen detail jeho ruky uvolněně spočívající na jejím ňadru. Nikdo by nepoznal, o koho vlastně jde, komu ty dvě části těla patří.  

Z fotky nebylo zřejmé, jestli jde jen o nějaký pokus o umělecký akt nebo zda je majitel ruky v intimním vztahu s nositelkou ňadra. A i kdyby někdo nakrásně vytušil, že ruka i ňadro jsou na sebe zvyklé už dlouhý čas, nedokázal by zjistit, zda ten muž podle společenských regulí patří jiné ženě a ta žena jinému muži.

Ňadro bylo trochu sesunuté do strany, jak se obvykle stane, když žena ulehne na záda. Ukazováček jakoby mimochodem zakrýval bradavku, ruka nesvírala ňadro silou, z dotyku nebylo možné vyčíst žádnou počínající vášeň. Spíš možná uvolnění podobné tomu, které přichází, když se žena stočí do mužova ochranného náručí po právě prožitém milování.

Zasnil se. Prohlížel si tu fotku zas a znovu, snažil se upamatovat na své pocity a myšlenky v okamžiku, když ji pořizoval. Jeho vnímání se začalo rozostřovat, obrázek se vytratil a on se s trhnutím probudil.

Překvapeně otevřel oči a rozhlížel se ve snaze zachytit poslední stopu právě zmizelého snu. V první chvíli si uvědomil jen kalné světlo počínajícího nedělního rána, deroucí se skrz stažené závěsy do jejich ložnice. Mobil uviděl na svém nočním stolku a došlo mu, že v něm žádná fotka jeho ruky spočívající na ňadru cizí ženy nikdy nebyla a není.

Na druhé straně manželské postele postřehl pohyb. Jeho manželka se v polospánku protáhla a zavrtěla tak, jak to lidé dělají, když zjistí, že je ráno, ale ještě není třeba vstávat. Vrátila se mu myšlenka na ruku a ňadro, tentokrát však nikoli ze snového obrázku, ale skutečné.

Otočil se k manželce, zlehoučka jí vsunul ruku pod přikrývku, zvolna se propracoval k jejímu ňadru a začal ho jemně hladit na bradavce. Bylo o něco větší a pevnější než to cizí z obrázku. Pocítil prudkou touhu a počínající vzrušení a začal doufat v zázrak. Věřil, že tentokrát se to konečně zlomí a všechno zas bude tak krásné jako kdysi před pěti léty. Jako předtím, než přišli o syna, kterého jim i s kočárkem smetl opilý řidič, když velkou rychlostí vletěl na tramvajový ostrůvek.

Manželka uchopila jeho ruku a položila ji stranou: „Nech mě, prosím, nezlob se, já nemohu. Mám tě ráda.“

Opanoval se, potlačil svou touhu a vzrušení: „Promiň, ty se nezlob. Klidně si ještě zdřímni, přinesu ti snídani do postele.“

Tiše vstal a přemýšlel, jestli je v lednici ještě dost té domácí jahodové marmelády, která jeho manželce tolik chutná. Už jí tam zbývá jen maličko a on dobře ví, že další mu ráda přinese ta druhá. Ta žena, jejíž obrázky si může ukládat jedině do svých myšlenek.