Pokud člověk nepočítá hodnoty, které jsou v životě nejdůležitější, například lásku, zdraví, přátelství, může prohlásit, že za peníze lze pořídit téměř vše. Proto jsou peníze pro některé z nás jednou z nejoblíbenějších věcí na světě. V tomto článku však odhlédnu od obliby peněz z důvodu jejich kupní síly a napíšu pár řádků o tom, které z nich jsem měl či mám rád prostě proto, že se mi líbí jako takové.
Když jsem byl na přelomu 50. a 60. let minulého století malý kluk, trávil jsem hodně času u své babičky na venkově. Babička byla moudrá a laskavá žena, a hlavně, jak tehdy bývalo zvykem, byla velice šetrná. Vždy na počátku měsíce vyhlížela pošťáka, který jí přinášel penzi, čítající 600 korun a k tomu pár drobných. Takový obnos nebyl žádným závratným jměním ani v té době, ale babička s ním dokázala vystačit a ještě jí pár korun zbývalo. Přebírání penze od pošťáka jsem se většinou účastnil, těch šest hnědých stokorun představovalo v mých dětských očích obrovskou částku, ale moc se mi nelíbily. Daleko víc jsem se těšil na modrou papírovou tříkorunu, která je doprovázela.
Babička moc dobře věděla, jak se mi tato státovka líbí, a tak mi ji pokaždé na chvilku půjčila na hraní. Vnímal jsem ji nejen zrakem, ale též čichem. Snad to bylo tím, že děti mívají ostřejší smysly, než dospělí nebo možná tím, že dnes se k výrobě papíru, určeného pro tisk peněz používá jiná směs, než kdysi, ale mně ta tříkoruna voněla takovou zvláštní vůní, se kterou jsem se později v dospělosti už nikdy nesetkal.
Prakticky každý den jsme chodili s babičkou nakupovat na "městečko," jak se říkalo tamní návsi. Pro čerstvé mléko, nalévané z velkého hrnce půllitrovou nebo litrovou odměrkou do bandasky, pro křupavé rohlíky nebo housky, voňavý chléb, pro pár dalších věcí a také k řezníkovi pro 5 deka pařížského salámu, který jsem dostával s houskou na cestu domů z obchodu. Samozřejmě si už nepamatuji, kolik takový nákup stál, ale býval jsem zvědavý, zda bude babička platit desetikorunou, a pokud ji opravdu vytáhla z peněženky, byl jsem rád, protože se mi líbila.
O pár let později, když mi bylo nějakých deset, jsem začal sbírat pětihaléře. Ne snad proto, že bych na nich chtěl zbohatnout, spíš z důvodu, že každý správný kluk něco sbírá.
Babička i rodiče o této mé zálibě dobře věděli, a když objevili v peněžence nějaký ten pětník, často mi ho věnovali. Jednotlivé ročníky ražby jsem si ukládal po deseti kusech do krabiček od sirek a vždy jsem měl nesmírnou radost, když se mi dostal do ruky nějaký ročník, který jsem doposud neměl. Už si nevzpomínám, jak dlouho mě tato "sběratelská vášeň" držela, ale ve chvíli, kdy mě opustila, jsem začal své pětníčky vesele utrácet. Za zmrzlinu, za bonbóny, za obrázky Vinetoua, za svezení na řetízkovém kolotoči a podobně. Někdy to býval trochu problém, prodavači často nad hromádkou pětníků mrmlali a občas se mi dokonce stalo, že jsem odešel s nepořízenou.
V dospělosti už člověk většinou vnímá peníze víc jako platidlo, než jako hezký umělecký výtvor, ale měl-li bych přesto říct, které ze současných českých bankovek a mincí se mi líbí nejvíc, jmenoval bych stokorunu s Karlem IV. Dále pak obyčejnou korunovou minci s krásnou korunkou a lvíčkem, a závěrem asi minci padesátikorunovou, tu dvoubarevnou s naší stověžatou matičkou Prahou.
