Mladá paní, dala byste mi?

Erotický význam té věty jsem radši pominula, to bych mu musela nafackovat hned z první. Koukla jsem na něj a zpražila ho pohledem.

Leč dosti úvodu, máte-li čas a chuť, nabízím vám další Maruščino vyprávění.

Toho dne jsem se zdržela v práci a jakmile se mi podařilo konečně vypadnout, koukala jsem sebou pořádně hodit. Franta musel s naším vlčákem Arturem na veterínu, má něco s uchem a už tam s ním jezdíme od pondělí. Takže nakoupit, honem uvařit, stihnout čtvrteční cvičení a pak se večer ještě ponořit do těch papírů z práce před závěrkou. Jak tak zadumaná uháním Andělem do metra, postavil se mi do cesty ten týpek. Chlapík jak zagroškudla, věk trochu neurčitý, snad třicet, vlasy havraní. Možná ho vídáte také, často tam obchází a somruje.

„Mladá paní, neměla byste drobáček?“ Hlavu jsem měla plnou starostí o Artura, vysloužilého psa, který celý život hlídal nějaký objekt. Když zestárl, tak se najednou nevědělo co s ním a my si ho vzali na zasloužený důchod. Tak jsem tomu týpkovi jen bezmyšlenkovitě po pravdě odsekla: „Měla.“

„A dala byste mi?“ Chytil se chlápek příležitosti, vrátil mě do reality a mně to došlo. Erotický význam té věty jsem pominula, to asi na mysli neměl, koukla jsem na něj a zpražila ho pohledem. Každý normální tvor ví, že bez práce nejsou koláče. Nejen člověk, ale dokonce i ten pes. Je hezké pozorovat, jak jsou tihle psi šťastní, když plní své povinnosti coby hlídači, záchranáři, kontroloři na letištích, asistenti potřebných. A tak jsem na něj spustila: „Když se tu můžete denně poflakovat po žebrotě, tak jste nejspíš dost zdravý na to, abyste dokázal pracovat. Jestli vás to ještě nenapadlo, tak běžte dělat někam do skladů nebo doplňovat zboží do obchodu, to zvládne každý.“

Podíval se na mě, jako bych mu podávala chcíplou myš holou rukou a viditelně se otřásl odporem. Chystal se něco říct, ale já neměla sebemenší chuť poslouchat jeho vytáčky, proč zrovna on dělat nemůže. Možná to párkrát zkoušel, ale odevšad ho vyhodili, když se někde sjel a nedokázal přijít do práce. Nebo když jim tam, dokonce něco šlohnul. Ne, tohle fakt slyšet nemusím, a tak jsem před jeho nářky rychle prchla mezi dav na eskalátor.

Doma jsem se uklidnila. Franta s Arturem už byli zpátky a přinesli dobrou zprávu. Antibiotika konečně zabrala, zánět ustoupil a ucho se začalo hojit. Měla jsem takovou radost, že jsem Frantovi udělala jeho milované špízy a Artura odměnila novou lisovanou lahůdkou ve tvaru kosti, tu přímo zbožňuje. Akorát jsem prošvihla to cvičení, no holt občas se nedá úplně všechno stihnout a za týden si to vynahradím.

***

Maruška tedy žebrákovi nedala, ale mně ano. Tedy ne tak, jak vás možná napadá, pověděla mi pěknou příhodu a přidala námět k zamyšlení. Má pravdu, nejen my lidé, ale i zvířata vědí, že se nemohou nechat životem jenom tak vézt, ale že musí přiložit tlapku k dílu. Vědí to, a když mohou, ta činorodá tlapka ji přinášení potěšení.

Platí to také pro kočky, i když ty to pojímají trochu jiným způsobem. Když nám kočka přinese čerstvě ulovenou myš, možná se trochu otřeseme odporem, ale ona to myslí v dobrém. Říká tím: „Človíčku, ty se o mě staráš, dáváš mi svou péči a své krmení. A já vím, že je mou povinností se ti odvděčit. Na, vezmi si a pochutnej si, za tvou péči ti teď dávám to, co považuji za nejlepší a co jsem ulovila pro tebe.“