Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.
Taky máte nejradši klasická česká jídla třeba od španělského ptáčka až někam po vídeňské řízky jako já nebo si spíš potrpíte na exotiku? Ano, přiznávám, možná to zní divně nazývat českou klasikou pokrmy s cizokrajnými adjektivy, ale ruku na srdce, zkoušeli jste si někdy objednat ve Francii francouzské brambory? Já tedy ne, ale můj kolega Pavel ano a prý mu přinesli něco, co francouzské brambory v českém vydání moc nepřipomínalo. Mělo to být zalité jakousi smetanovou omáčkou a Pavel tvrdil, že mu to vůbec nechutnalo a že už se strašně těšil na ty naše. A jestlipak uhádnete, při jaké příležitosti mi o tom vyprávěl? Při obědě v závodní jídelně, když jsme si pochutnávali na čem jiném než na francouzských bramborách. Byly vynikající, ozdobené zlatavou kůrčičkou a hravě strčily do kapsy onen stejnojmenný pokrm ze země gurmánů nejgurmánovatějších.
Netuším, jak by to dopadlo, kdybych si objednal španělského ptáčka na Pyrenejském poloostrově, ale radši bych to ani nezkoušel. Bál bych se, aby mi nepřinesli nějakého čerstvě opečeného místního zpěvného opeřence. To už bych spíš risknul ten vídeňský řízek v samotné metropoli našich jižních sousedů. Vždyť Wiener Schnitzel je vyhlášenou lahůdkou, i když v místě svého jména se možná obaluje a smaží trochu jinak než u nás. Tak schválně, dali jste si ho tam někdo z vás? Jestli ano, písněte to do diskuse a pořádně přehánějte, ať my ostatní můžeme slintat závistí.
Faktem je, že českou klasiku mám rád odmalička, však jsem na ní taky vyrůstal u své babičky z Posázaví. Pamatujete si ještě na ty stařičké lahůdky, jakými byly třeba škubánky polité rozpuštěným máslem a posypané mákem nebo nastavovaná kaše s osmaženou cibulkou, případně brambory na loupačku? Klasická česká jídla sice daleko prostší, než na jaká jsme dnes zvyklí, ale tak vynikající, že se na ně prostě nedá zapomenout. Tak dobrá, když už vás ponoukám k diskutování, zkuste si vzpomenout na nějaká další, která jste měli rádi vy a jež třeba pocházela z vašeho rodného kraje.
Víte, co je zvláštní? Jak se člověku během života od samého dětství postupně mění chutě. Když jsem byl malý špunt, snažil jsem se tvrdošíjně odmítat cokoli, co bylo s koprem. Kopr má své specifické aroma, které mně, respektive mým děcky citlivějším čichovým a chuťovým buňkám prostě vadilo. Jenomže znáte to, dítě míní, rodič mění, a mně tudíž to odmítání nebylo nic platné. Kopr byl do mě cpán se slovy, jaký je zdravý a výborný, až jsem si vůči němu vytvořil odpor. Takový psychický blok, jak by to nazval odborník.
„Honzo, proč si taky nedáš koprovku, vždyť je to jedno z nejlepších jídel?“ Slýchal jsem už v dospělosti od svých kolegů v závodní jídelně nebo od kamarádů v restauraci. Všem jsem odpovídal, že kopr prostě nejím, až z toho udiveně kroutili hlavami, nedokázali mě pochopit a mysleli si, že jsem blázen. Došlo to dokonce až tak daleko, že má drahá manželka musela tuto skvělou zeleninu vyřadit ze své domácí kuchyně, respektive vařit ji sobě a našim dětem jen, když jsem byl pryč. Pro jistotu co možná nejdál, abych se náhodou nečekaně nevrátil ve chvíli, když zrovna servírovala na stůl svou vynikající kulajdu nebo koprovku.
A pak vám najednou nastal zlom. „Jak to, že mi kopr nevadí? A proč mi, proboha, dokonce chutná?“ Stává se vám někdy, že si položíte otázku, na kterou si absolutně nedokážete odpovědět? Mně se to přihodilo ve chvíli, když jsem celý vyhladovělý a uondaný dorazil po dlouhém náročném výletu do jedné šumavské hospody a těšil se, jak se konečně pořádně nadlábnu.
„Je mi líto, pane, ale je pozdě a nic jiného než koprovou omáčku s hovězím masem a knedlíky už nemáme. Měli jsme tu dnes velkou výpravu Němců a ti nám všechno snědli, až se olizovali za ušima,“ oznámil mi s omluvným výrazem pan vrchní, když jsem se dožadoval jídelního lístku.
Co teď? Věděl jsem, že koprovku nejím, ale hlad byl silnější než já, a tak jsem se rozhodnul, že to risknu a pro jednou to nepříjemné koprové aroma prostě vydržím.
A najednou... Znáte tu okřídlenou větu, že nouze naučila Dalibora housti? Ta u mě zafungovala ve variantě, že nouze naučila Honzu koprovku jísti. Tam v té zapadlé hospůdce kdesi v srdci krásné Šumavy se mé mnoha léty nakupené psychické ledy zčistajasna prolomily a já s nesmírným překvapením zjistil, že mi ten zpropadený kopr vlastně vůbec nevadí a že mi dokonce nesmírně chutná. Nu a od té doby si ho s radostí užívám, jako bych snad chtěl dohonit všechna ta ztracené léta, kdy jsem ho zarputile odmítal. Nu, řekněte sami, nevypadám já jako blázen? Nebo v tom nejsem sám a též vám se stalo něco podobného?
Stejně máme kliku, že žijeme v krásné zemi, v níž je zvykem spojovat určitá specifická období s tradičními jídly. Vemte si třeba takovou svatomartinskou husu nebo vánočního kapra, vše z našich domovských chovů a rybníků.
A teď? Nadešel předvelikonoční týden, dneska je modré pondělí a zakrátko nás čekají všechny ty lahůdky, které se k těmto svátkům vážou. Mazance, beránky, jidášky, malovaná natvrdo uvařená vajíčka, trhance a další a další. Těšíte se? Já strašně, a s chutí se vám přiznám, že na klasickou českou, respektive moravskou či slezskou velikonoční nádivku nejvíc. Nač vy? Klidně pište a popusťte uzdu fantazii, ať nám pořádně vyhládne.
Přeju vám dobrou chuť, neboť jak známo, ta spokojenou mysl spolehlivě přináší.
