Cestování příměstskými autobusy z okraje Prahy má pár jednoduchých pravidel. Nic složitého, nastupuje se zásadně předními dveřmi u řidiče, kterému ukážete jízdenku nebo si ji u něj prostě koupíte.
Může to však mít jeden drobný zádrhel. Pokud vaše jízdenka, ať už papírová nebo elektronická nedosáhne tam, kam chcete jet, musíte rozdíl na místě doplatit. On to vlastně ani žádný zádrhel není, tedy pokud disponujete příslušnou finanční částkou v drobných a hlavně umíte aspoň trochu česky.
Byl večer, pomalu se začalo smrákat, já se vracel do naší vísky z příjemného popracovního posezení s přáteli a těšil jsem se domů. Pohodlně jsem se usadil za řidičem a bezmyšlenkovitě se kochal pohledem na hru kapek na dlažebních kostkách, které tam přivála počínající přeháňka.
„Musíte to přidržet tady u toho okýnka,“ přivítal řidič věcným tónem migranta asijského původu, který dorazil na poslední chvíli a nejistě zamával plastovou tramvajenkou, zvanou lítačka.
„Která okýnka?“ Slušně oblečený šikmooký pán středního věku byl zmaten. Zřejmě pochopil, že je ve voze šero, řidič na jeho jízdní doklad pořádně nevidí a chce po něm, aby mu jej přidržel někde u světla. Natáhl tedy ruku a zašermoval svou lítačkou v prostoru mezi volantem a předním sklem.
„Ale ne, ukažte.“ Řidič byl dozajista na podobné scénky zvyklý. Uchopil šikmoočku za zápěstí a kartičku v jeho ruce nasměroval k malému černě natištěnému okénku na čtecím přístroji. Ten pípl a ukázal nějaká čísla.
„Kam jedete?“ Vypálil řidič pro šikmoočku zcela nečekanou a asi i úplně nesrozumitelnou otázku. Ten jenom tázavě zakroutil hlavou.
Řidič pochopil a jasně artikulovaným pomalým hlasem upřesnil svůj dotaz: „Na které stanici budete vystupovat?“
Šikmoočka chvilku dumal. Pak se asi chytil slova vystupovat, rozjasnil čelo a odpověděl: „Zoologická prak.“
„Myslíte Jirny, logistický park?“ Snažil se ho muž za volantem trpělivě opravit.
„Ááá, ano, Jiny zoologistický park.“
„Tak to si musíte doplatit dvanáct korun.“
Jak šlo o peníze, dostal se šikmoočka na svou parketu a hned měl jasno: „Ale to plátno, já koupal kupóna!“ Opět zašermoval lítačkou v ruce.
Málem jsem vyprsknul. Má obrazotvornost zapracovala a já si představil, jak se ten slušně oblečený asijský pán koupe v dešti v nedalekém hloubětínském rybníčku s lítačkou v ruce, zabalenou do běloskvoucího plátěného obalu.
Ne tak řidič, ten zůstal nohama na zemi a zřejmě pochopil, že nemá cenu tomu člověku vysvětlovat taje tarifních pásem. A tak jen lakonicky dodal: „Jirny jsou už za Prahou.“
Šikmoočka chtěl zřejmě něco namítnout, ale když se do hry vložila čtečka karet rezolutním pípnutím, že je čas vyrazit, tak jen vytáhl tisícovku a podal ji řidiči.
Ten, jsa honěn technikou k odjezdu zapomněl, s kým má tu čest a jednoduše se zeptal: „Nemáte menší?“
Asiat pokrčil rameny.
Šofér tedy otevřel přihrádku s penězi, zarachotil mincemi a tentokrát si zkusil vypomoci s angličtinou: „Mince - coins.“
Šikmoočka se zase na chvilku chytil a ukázal mu svou téměř prázdnou peněženku s obrázkem ohnivého draka. Uvnitř se zcela neohnivě krčily dvě maličké cizokrajné mince velikosti dávno zaniklých pětihaléřů a jeden lísteček, popsaný obrázkovým písmem a pokreslený jakousi neumělou mapkou.
„Běžte!“ Řidičovi došla trpělivost. Vrazil šikmoočkovi tu tisícovku zpátky do ruky a trhnul hlavou, jakože je audience u konce a on musí už konečně vyrazit.
Venku zaburácel hrom a strhla prudká přeprška.
Migrant se vylekal: „Co žíkáte? Běžet ven?“ Zjevně opět nerozuměl, co se po něm chce a myslel si, že je vyhozen do deště i se svým drakem, s platnou lítačkou a s tisícovkou.
„JDĚTE … SI… SEDNOUT, ... PROSÍM ... VÁS.“ To byla řidičova poslední slova těsně před tím, než uvedl v pohyb svůj dopravní prostředek. Pronesl je tónem, jakým obvykle mluvíme k malému dítěti, které se teprve učí mluvit a vyslovil je tak nahlas, jako se vyslovuje před nahluchlým člověkem, který si doma zapomněl naslouchátko. Zabralo to, asijský, zřejmě dost čerstvý imigrant pochopil, hluboce se řidiči uklonil, odebral se do útrob autobusu a opatrně se usadil až někde úplně vzadu.
Stanice Jirny, logistický park je na znamení. Nemusím snad ani dodávat, že na ni řidič v tom lijáku zastavil i bez znamení a našeho šikmookého pána ochotně upozornit, že je v cíli své cesty. Jsem hluboce přesvědčen, že tak učinil čistě z popudu své dobré duše a nikoli ze strachu, co by si s Asiatem počal, kdyby ho nedej bože našel sedět ve svém autobusu až někde v Poděbradech na konečné.
